Proč se Češi nebouří?

Česká společnost a tradice technokratismu

Kdyby se letošní parlamentní volby konaly už na jaře, jejich výsledek by byl dost možná úplně jiný. Průzkumy jasně favorizovaly Pirátskou stranu v koalici se Starosty a nezávislými. Jak to, že nakonec neoslabilo hnutí ANO, ale jeho možní koaliční partneři, a čím si vysvětlit, že místo Pirátů bude u moci konzervativní pravice? Důvody lze hledat mnohem dále, než se zdá.

Jak si letošní osmdesátník Václav Klaus přivlastnil sametovou revoluci? Proč se výroba během pandemie, kdy mnoha podnikům chyběly součástky, nezastavila ani na měsíc? A jak je možné, že tuzemská Pirátská strana mohla jako jediná svého druhu v Evropě na jaře pomýšlet na převzetí moci s programem, s nímž si Zelení patnáct let drželi svá dvě procenta? Ptejme se raději jinak a zdánlivě nesmyslně: Proč Čechy, Morava ani Slezsko nezažily žádnou skutečnou revoluci? Matěj Stropnický za tím vidí silný vliv normalizačních technokratů, jejichž otisk je patrný i v Babišově proslulém předvolebním heslu. Petr Fischer zase fabriky, které pro Čechy od dob mocnářství znamenají totéž, co pro Poláky klášter Jasná Hora v Čenstochové. Počátky české technokracie ale sahají ještě dál, až na samotný začátek „dlouhého 19. století“.

 

Prostě to zařídíme

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 18. století se ve víru Francouzské revoluce překotně rodila moderní občanská společnost. Roku 1791 byla uzákoněna Deklarace práv a svobod občana. O něco dřív v rozklížené Polsko­-litevské unii Sejm schválil poslední pokus zbrzdit šlechtickou zvůli a odhlasoval první moderní evropskou ústavu. A zatím na odvrácené straně Karpatského oblouku, v Habsburské monarchii, krátce po sobě umírají Josef II. a jeho bratr Leopold II., který sice část Josefových výnosů zrušil, ale jiné, méně kontroverzní platily dál.

Josefinismus otřásl dosavadní jednotou oltáře a trůnu. Poprvé usadil inženýra na místo faráře, a z toho udělal státem placeného matrikáře, andragoga, zdravotníka a živý tlampač úředních vyhlášek. Svita inženýrů císaři radila, jak a kde modernizovat, aby habsburský stát dohnal – a ideálně i předehnal – pruského rivala. Aristokracii navzdory inženýři opravovali katastrální mapy, navrhovali silnice a manufaktury ve vyklizených klášterech, nařizovali kosit nezralé lány obilí a bourat vesnice, které stály v cestě stavbám pevnostních měst. S nikým o ničem nediskutovali. Nikoho se na nic neptali. Prostě to ve státním zájmu zařídili.

Josefovi současníci byli k jeho reformám podstatně kritičtější než zpětná hodnocení historiků. V šoku nebyla jen šlechta, jejíž výsady a majetky byly v ohrožení. Preláti nikdy nezapomněli, že Josef II. církev odpoutal od papežské kurie a podřídil ji potřebám sekulárního státu, že rušil kláštery, poutě a procesí. Roztrpčení ale byli i evangelíci. Melantrichovy a Komenského spisy, které přežily rekatolizaci v klášterech mezi zakázanou literaturou, kramáři lacino skupovali jako papír na kornouty a zklamal i takzvaný toleranční patent. Evangelíci sice teoreticky mohli usilovat o veřejné úřady a akademické hodnosti nebo provozovat řemeslo, ale katolické mocenské struktury je i nadále odmítaly. Modlitebny nesměly ničím připomínat kostel a poplatky za křty, svatby a pohřby stále inkasoval spádový římskokatolický farář. A konečně běžné poddané znechutila úsporná opatření, jakým bylo pohřbívání v pytli. Nicméně precedent už byl nastolen. V českých zemích si sociální pokrok nepřivlastnili revolucionáři, ale inženýři.

 

O některých českých idiomech

Postupem času se zapomnělo, že poddaným císař ulevil zejména proto, aby posílil svou říši. Měšťané i sedláci – a po nich také badatelé – si z Josefovy rozporuplné vlády vyzobali hlavně rozinky. Občany najednou zajímalo, jak velkou část příjmů odvádějí oni a jakou velkostatkáři. Na dosah byla i možnost odejít do města za lepším živobytím, než poskytovalo zděděné pole, chalupa nebo řemeslo. Nikoho netrápilo, že císař se o ně stará proto, aby se množili, platili daně, stavěli a obsluhovali čím dál složitější a výkonnější zařízení, rukovali do armády a budovali nový státní kult práce a efektivity. Když vezmeme v potaz, že na císařovy inženýry si nedovolila ani šlechta, že technické obory byly stále důležitější a že později českým romantickým vlastencům kázal matematik Bolzano, nepřekvapí nás přesvědčení, že dělat něco pořádného znamená stát u rýsovacího prkna. Stačí porovnat výsledky činnosti ostýchavých českých vlastenců a technokratů.

Ústava z roku 1849 současnějším právním jazykem definovala, proč je císař pořád první po Bohu, a na dlouho pohřbila sny o české autonomii. Projekt česko­-rakouského vyrovnání z roku 1870 se smrskl na marginálii a vlastenečtí poslanci ničeho nedosáhli ani pasivní rezistencí v letech 1871 až 1878. Zatímco dohady o smyslu rezistence dováděly veřejnost k šílenství, ostatní poslanci jednali v Říšském sněmu bez nich. A vyloženě trapné byly také pokusy o „samostatnou“ českou zahraniční politiku. Z rozpačité recepce Palackého, Riegera, Braunera a dalších u cara Alexandra II. podal v roce 1867 obšírně hlášení Karel Sabina. Možná proto se tak vžilo pořekadlo „kecat jako Palacký“.

Ve stejné době bylo na naléhání průmyslníků a technokracie zrušeno poddanství (1849) a později i cechy (1859), aby továrny měly stálý přísun čerstvé lidské potravy a jejich rozvoji nepřekážely všelijaké drobné monopoly a omezující normy. Zároveň tyto kroky nezáměrně napomohly národní emancipaci. Českým venkovanům alespoň zpočátku připadaly pracovní nabídky ve městech a šestnáctihodinové směny lákavější než nekonečná dřina na polích, která často ani nevlastnili.

 

Železný kruh pravice

Náhodou není ani skutečnost, že tehdejší čeští politici dosáhli svého největšího úspěchu, Stremayrových jazykových nařízení z roku 1880, za vlády obratného technologa moci Eduarda Taaffeho. Rakousko­-Uhersko krátce před nástupem Taaffeho konzervativní federalistické koalice zasáhla hospodářská krize, kterou se zpožděním vyvolal krach na vídeňské burze roku 1873. „Železný kruh pravice“ trochu atypicky střídal ústupky, prvky sociální politiky a represe. Jazyková nařízení byla uzákoněna pro vlastence, volební právo pro živnostníky a konečně zákaz dětské práce a maximální pracovní doba pro dělnictvo. Současně stát potlačoval dělnické hnutí. Taaffe byl nakonec přinucen k demisi, ale to teprve tehdy, když vyšlo najevo, že pouze zklidňuje situaci. Další vlády už k českým nacionalistům tak vstřícné nebyly a sociální i národnostní pnutí sílila, dokud se Rakousko­-Uhersko fatálně nevyčerpalo ve víru první světové války.

Pro sedmdesátá a osmdesátá léta 19. století je však kromě protestů příznačná ještě jedna věc. Známe jména vůdců potlačených stávek, ještě více záznamů z téže doby ale mluví o tom, který průmyslník založil tu či onu nemocnici, školu nebo dělnickou kolonii s vodovodem a kanalizací. Nešlo přitom o filantropii, ale o snahu vzít vítr z plachet stávkařům. Takto tedy v tehdejším kapitalismu prokapával blahobyt.

 

Za fasádou humanity

Ani Tomáš Garrigue Masaryk, zásadový filosof na Pražském hradě, který svým spisem o sebevraždě položil základy české sociologie, společenské vědě založené na datech, z tohoto vývoje nevybočoval tolik, jak by se mohlo zdát. Národní revoluce se ve dnech kolem 28. října 1918 odbyla několika tábory lidu. Češi získali svůj stát jako opulentní dar z exilu, který vybojovaly obratná Masarykova, Benešova a Štefánikova diplomacie a české legie. Do vínku nový stát sice dostal demokratické ideály, rozhodující motivace ale byly přízemnější. Sen o obnovené samostatnosti by se určitě uskutečňoval mnohem hůř, kdyby české země nebyly v podstatě soběstačným průmyslovým těžištěm Předlitavska. Stát přitom neřídili ani tak kapitáni průmyslu, jako spíš vítězové pozemkové reformy z roku 1919. Půdu odňatou církvi a šlechtě si mezi sebou rozdělili agrárníci, bez nichž prakticky nebylo možné složit vládní většinu.

Jeden průmyslník nicméně vývoj státu i průmyslu předjímal nadlouho dopředu. Baťa vystupoval jako přesný opak starší generace fabrikantů, jež na zaměstnancích šetřila, kde jen mohla. Baťovi dělníci mohli využívat závodní stravování, zdravotní péči i ubytování, jet na rekreaci a v dílenských samosprávách si sami vedli účty a měli podíl na zisku. Přesto Baťa Masarykovy ideály v podstatě zredukoval na propracované sociální inženýrství, ve kterém se fordismus a taylorismus prolíná s inspiracemi Sovětským svazem. Baťovým cílem nebylo proletáře osvobozovat, ale prohloubit jejich závislost na firmě a více je motivovat k práci.

Následující válečná léta zvýraznila i jiné projevy českého myšlení než přístupnost sociální demagogii. Svou roli nicméně sehrála až posvátná úcta k fabrikám. Nejenže se okupantům dostaly do rukou prakticky nepoškozené, výroba za války, často pod předválečným vedením, ještě zrychlila. Nacisté šéfům neustále připomínali, že je kdykoli mohou nahradit, a jejich podřízené motivovali pohrůžkami i různými benefity. Sotva některého fabrikanta napadlo se obětovat pro národ, kazit dílo nebo jen nechat kolaboranty, ať si poradí bez něho. Jejich jednání tak jen prohloubilo deziluzi z meziválečné republiky. Kdo by důvěřoval podnikatelům, kteří nejdřív vyzbrojovali republiku a potom Wehrmacht?

 

Až zavládne blahobyt

Jestliže dříve technokracie ovlivňovala dění ze zákulisí, poválečné události ji vynesly na výsluní. Bylo ve všeobecném zájmu, aby stát co nejdřív ovládl klíčová finanční a průmyslová odvětví, rozjel mírovou výrobu, vylidnil a vzápětí nechal osídlit pohraničí. První krátkodobé úspěchy se dostavily už v době voleb. Venkovská chudina prakticky zmizela, jakmile se jí zpřístupnily rozsáhlé polnosti v pohraničí. Sice na ně často nestačila, ale i s tím KSČ uměla pracovat. Jednoduše voliče po vítězných volbách nadchla pro další, ještě větší plán, budování socialistické společnosti, v níž zmizí nerovnosti. A široké masy se – alespoň zpočátku – vcelku ochotně nechaly hypnotizovat grafy a statistikami ukazujícími, o kolik lépe se jim už teď daří.

Projektantské myšlení postupně vrostlo i do umění. Dnes nám svědomití inženýři a úderníci, šablonovití hrdinové socialistického realismu, připadají úsměvní, tehdy ale manifestovali dominanci technooptimismu. Dobová hesla tvrdící, že v SSSR „zítra znamená včera“, měla oporu ve stavbách přehrad, hutí i v rozvoji nových oborů. Především překotný rozvoj jaderné energetiky a kosmonautiky měly demonstrovat technologickou převahu nad Západem i schopnost státu zajistit lidem klidné zázemí. Nejspíš proto Stropnický ztotožnil technokratické kontinuum hlavně s érou „pancersocialismu“.

Víra v jasnozřivost plánovačů se však rozplynula nejpozději po první pětiletce. Plán byl splněn, a přece byl nedostatek základního spotřebního zboží, jelikož prioritu strana přiřkla zbrojení. Uměle znehodnocená měna sice lépe odpovídala skromné nabídce, ale nevedla ke kýženému odbourání přídělového systému a černého trhu, a pochopitelně také snížila hodnotu vkladů. Navzdory tomu nelze čtyřicet let komunistické nadvlády ztotožnit jen s represemi. Ještě v roce 1953 režim tvrdě zakročil proti protestujícím dělníkům z plzeňské Škodovky, které obral o válečné úspory, postupem času se však uchyloval ke stále jemnější manipulaci. Občany si zavazoval mlčením výměnou za jistou práci, plat, bydlení, vzdělání pro děti nebo dostupnou zdravotní péči.

Strana se též v kritických chvílích prvních dvaceti let mohla spolehnout na osobnosti, které ji při vhodných příležitostech opatrně kritizovaly, ale věřili v ni a snažili se o nápravu poměrů. Kolektiv Kurta Rozsypala citelně zmírnil dopady druhé pětiletky z let 1956 až 1960 a dostal na trh víc zboží. Národním podnikům dopřál vyšší míru nezávislosti na ministerstvech a vyžadoval závazné plnění jen několika klíčových úkolů. Ještě větší ohlas měl během pražského jara místopředseda vlády Ota Šik, který v televizi srozumitelným způsobem vysvětloval probíhající reformy. Valnou část těchto kádrů strana ztratila, jakmile okupace ukončila dialog KSČ s občany. Zdeněk Mlynář nebo Čestmír Císař ještě pár měsíců setrvali ve funkcích, pak ale pochopili, že jejich taktizování nikam nevede, a stáhli se do disentu. Solitér Jan Tesař zkusil založit nezávislé odbory a skončil ve vězení. Mezitím normalizační plánovači nechávali vršící se ekonomické problémy víceméně vyhnívat.

Disidenti vycítili novou příležitost v ro­­ce 1975, kdy se ČSSR zavázala dodržovat lid­­­ská a občan­ská práva. Režim ale nepoložilo šíření zakázané literatury ani obšírné dokazování, kde všude strana a vláda porušují své vlastní zákony a nařízení. Chartu 77 tvořily izolované kroužky intelektuálů a přes všechnu osobní statečnost i nasazení se jim nedařilo získat široké vrstvy obyvatel. Disent je oslovil až na konci roku 1989, když vrcholila všeobecná nespokojenost s kolabujícím ekonomickým modelem. Revoluci ale ve skutečnosti vyhrál ten, kdo jí dal program – nepřekvapivě další technokrat.

 

Trh nade vše

Václav Klaus svým způsobem navázal na Masaryka víc než Václav Havel, jehož po bok TGM stále podvědomě stavíme. Ostatní politiky převálcoval zdáním své intelektuální převahy. Vydával se za sečtělého vzdělance, který ví, jak obnovit tržní ekonomiku, a nemá cenu ho obtěžovat zbytečnými otázkami. Byl tak přesvědčivý, že ani poté, co privatizace předběhla legislativu a rozdělila Čechy na hrstku vítězů a masy poražených, mnozí sotva prohlédli jeho narcistní sebeklam. Jeho vliv stále určuje pravidla, podle kterých se dělá česká politika: trh je mírou všech věcí, soukromé vlastnictví je prvořadé lidské právo a ani stát, a tím spíš ne aktivisté, kteří ničemu nerozumějí, se mu nesmějí stavět do cesty. „Vítězstvím Institutu Václava Klause“ ostatně byla i demise vlády po skandálu kolem financování ODS v roce 1997. Znechucení občané uvítali vládu odborníků, jíž předsedal bankéř Josef Tošovský a na jejíž popularitě se později po Topolánkově pádu v roce 2009 svezl ještě Jan Fischer.

Současně se v devadesátých letech na scénu vrátil jiný prvorepublikový idol, a sice výše zmíněný Baťa. Kdo ví, jestli na manifestaci Milionu chvilek pro demokracii aspoň některé nadšené baťovce napadlo, že i Baťa dláždil cestu k moci prázdnému marketingu Andreje Babiše.

V prozřetelnost trhu kupodivu věří i Piráti, přestože se zformovali za krize roku 2008. Prvořadé pro tuto stranu totiž nejsou ideály, nýbrž efektivita, a když hlásali „Vraťme zemi budoucnost“, nechtěli svrhnout kapitalismus, ale dát mu právní rámec vytvořený na míru průmyslu 4.0. Konečně, k čemu jinému jsou automatizace, školky, zkrácené úvazky, jednodušší papírování nebo spravedlivé vymáhání dluhů než tomu, abychom všichni o to více a radostněji vydělávali peníze? K obrazu svému si Piráti upravili také tradiční agendu Zelených – lidská práva a životní prostředí. Ekologie je i pro ně třešničkou na dortu pokroku, jen v ní na rozdíl od ODS namísto přepychu vidí možné zisky – a to ještě jen někdy. Chránit ornou půdu tím, že místo bytů zdaníte průmyslové haly, se hodí, když nechcete vyplašit pravicové voliče. Obdobně hledají Piráti průsečík ekologie s obchodními zájmy společností ČEZ a Sev.en Energy nebo zjednodušují demokracii a lidská práva na férové a jasné podmínky pro všechny. V souvislosti s migrací pak Piráti mluví nejdříve o efektivních opatřeních a funkčních mechanismech. A zdá­-li se na vrcholu pandemie nutné zastavit montovny alespoň na čtyřicet dní a předejít tak zbytečnému umírání, pro jistotu významně mlčí.

 

Udělat si to sami

Za touto omezeností lze vytušit prizma „larpů“ a „erpégéček“, které významnou část jádra Pirátské strany formovalo a v němž se technokratický odkaz snoubí s jiným nosným pilířem moderního češství – divadlem. Piráty zkrátka baví vymýšlet scénáře a pravidla pro různé typy avatarů a snad jen v tomto bodě se letmo stýkají s marxismem. S prototypy hrdinů pracovali v budovatelských románech už Ždanovovi inženýři lidských duší. Typičtější je ale tento schematismus pro strategie, jaké kdysi hrával s živými poddanými Josef II. Proto vězíme ne třicet, ale dvě stě třicet let v minulosti, a proto se nám ani po posledních volbách žádná budoucnost nevrátí.

Piráti nicméně měli velkou šanci na úspěch – pokud by ovšem dál vystupovali jako suverénní technokraté, kteří nehledí nalevo ani napravo a jimž jde o nejlepší řešení pro všechny. Přestali být zajímaví, když postupně odvolali všechno, čím kdy zajímaví byli. Kdo by stál o pátý update ODS nebo bojovníky s korupcí, kteří nejlítější boj vedou s dezinformacemi o nich samotných?

Stále nám tak chybějí politici, kteří svá rozhodnutí zakládají i na jiných datech než na meziročních bilancích svých holdingů, průzkumech veřejného mínění nebo optimalizacích pro vyhledávání. Obzvlášť za pandemie je vyloženě žádoucí schopnost prezentovat fakta, o jakých mluví třeba politoložka Anna Pospěch Durnová. Jenomže to Piráti nedělají. Co potom zbývá zklamanému levicovému voličstvu, které sázelo buď na pragmatické Piráty, nebo na to, že se sociální demokraté, případně komunisté dostanou do sněmovny? Jediná možnost je vybudovat nové levicové hnutí. Jak řekl Egon Bondy: „Lidi se musí osvobodit sami a můžou se osvobodit jen sami. Nikdo je nemůže osvobodit za ně, nikdo jim to nemůže naplánovat, nikdo je k tomu osvobození nemůže vést a nikdo je nemůže organizovat. Lidi si to musí udělat sami.“

Autor je publicista.