Současný německý spisovatel a literární kritik se ve svém eseji – podobně jako dříve Heinrich Böll a W. G. Sebald – zabývá reakcí německých spisovatelů na válečné zpustošení Německa. Srovnává svědectví slavných emigrantů, kteří sice válku prožili v exilu, ale po svém návratu byli i oni konfrontováni s všudypřítomnými ruinami.
Hlas přichází z velké dálky. Někdy je zřetelný, jindy méně. „Němečtí posluchači!“ ozve se z éteru strohým tónem. „Myslelo si snad Německo, že nikdy nebude muset zaplatit za zvěrstva, která napáchalo jeho barbarské vedení?“
Spisovatel Thomas Mann promlouvá ke svým německým krajanům. Je dubnový den roku 1942. Krátce předtím byl jeho rodný Lübeck z velké části zničen při náletu britského Královského letectva, a to včetně „domu mých prarodičů, takzvaného domu Buddenbrookových v Mengstraße“. Na tento den připadá také výročí německého náletu na britské město Coventry: „Hitlerovské Německo,“ říká Thomas Mann, „naučilo svět, co je to totální válka a jak se v ní chovat.“ Pak s jistým pohnutím v hlase dodá, že nyní nemá námitky „proti doktríně, podle které se za všechno musí platit“.
Hlas skutečně přicházel z velké dálky – dokonce přes Atlantik. Thomas Mann, jenž žil od roku 1938 v americkém exilu, obvykle nahrával své měsíční projevy v Los Angeles na desku, která byla poté letecky dopravena do New Yorku, odtud telefonicky přehrána do Londýna, a nakonec odvysílána britskou BBC na dlouhých vlnách do německé říše. Mann rozhodně nemluvil do prázdna, na to měly jeho knihy v Německu příliš mnoho čtenářů. Autor románu Buddenbrookovi (1901, česky 1932) tak mohl předpokládat, že díky jeho „románu z mládí“, jak říkal, je jméno Lübeck pro mnohé spojeno s myšlenkou na dům v Mengstraße. Dodejme, že jméno románové rodiny nacisté nenáviděli natolik, že „Buddenbrookhaus“ dávno přejmenovali.
Když se později, v květnu, Mann dozvěděl o britském útoku na Kolín nad Rýnem, byl – jak víme z jeho soukromých poznámek – šokován. Plameny prý bylo vidět až z Holandska: „Zkáza a panika. Šokující, ale odčinění začíná.“ A pak, jakoby pro vlastní uklidnění, znovu zmiňuje jména některých měst, která se dříve stala obětí německých útoků, a ptá se, zda Němci, „ti nešťastníci“, opravdu věřili, že „tohle budou vždycky dělat jen oni sami“. Kniha dokumentující zkázu v jeho rodném městě se nicméně ke spisovateli žijícímu na západním pobřeží USA dostala oklikou až v srpnu 1944 a před zbytky fasády Buddenbrookhausu stáli Mannovi poprvé až v červnu 1953, trochu bezradní a ztracení, jak je patrné z fotografie.
Tam, v těch ohních
Bertolta Brechta, exilového souseda Thomase Manna, ostré výroky jeho kolegy na adresu německého civilního obyvatelstva pobouřily. Ve svém deníku si poznamenal údajný Mannův výrok ze začátku srpna 1943 – „Ano, v Německu musí být zabito půl milionu lidí“ – a komentoval jej slovy: „Mluvil stojací límeček.“ Pro Brechta byly spojenecké nálety na německá města skličující: „Člověku se zastaví srdce, když čte o leteckém bombardování Berlína,“ poznamenává si do deníku. „Tyto nálety nejsou spojeny s vojenskými operacemi, takže nevidíme konec války, pouze konec Německa.“ V témže roce se Brecht coby básník zamýšlí nad osudem svého rodného města a vyhlíží shledání s Německem. Jeho báseň, jež byla vydána až později, v roce 1949, se jmenuje Návrat. Její ústřední otázkou je, zda básník své „otcovské město“ vůbec najde: „Kde leží? Je tam,/ v těch ohních,/ kde se zvedají/ obrovské hory dýmu.“ A jakoby na adresu vzdálené vlasti dodává: „Přede mnou přicházejí bombardéry. Smrtící eskadry/ vám oznamují můj návrat. Požáry/ předcházejí syna.“ Brechtovy otázky rodnému městu („Jak mě asi přijme?“) jasnozřivě předznamenaly budoucí debaty v Německu.
Ti, kdo žili v exilu, vyhnáni Hitlerovou diktaturou, se nemohli stát svědky zkázy v pravém slova smyslu, mohli se však stát soucitnými svědky současnosti, zásobovanými informacemi z novin a zpráv, jinak ale odkázanými na vlastní fantazii. Vypravěči Thomasi Mannovi se v USA podařilo ještě něco jiného. Jeho román Doktor Faustus (1947, česky 1948) nejenže je velkým románem o Německu, ale také přiměl čtenáře uvěřit, že ich-formový vypravěč knihy Serenus Zeitblom napsal toto dílo – životopis skladatele a přítele Adriana Leverkühna – uprostřed války v malém německém městě, za „chvění bomb dopadajících v dáli“, jak se Mann vyjádřil později, v roce 1949.
Fiktivní vypravěč Zeitblom, který začíná svou práci ve stejný den jako skutečný autor, tedy 23. května 1943, do Leverkühnova životopisu postupně vkládá stále chmurnější zprávy z německé válečné současnosti. „Mezitím narůstá hrůza téměř každodenních náletů na naši dobře opevněnou pevnost Evropu do nadměrných rozměrů,“ nechává Mann poznamenat svého vypravěče. „Stále více našich měst se hroutí.“ A o několik kapitol později vypravěč říká, že Německo je v zajetí zkázy: „V sutinách našich měst žijí krysy vykrmené mrtvolami.“
A jakoby mimochodem se autor ve svém Doktoru Faustovi, na němž pracoval v Americe až do ledna 1947, nepřímo zabývá otázkou, zda je empatie s pozůstalými skutečně možná. Vypravěč v románu odmítá veškeré námitky proti tomu, že on, Zeitblom, dokáže barvitě popsat i scény ze života svého přítele, u nichž sám nebyl. Odpověď Zeitbloma – a Thomase Manna – zní: „Ne, nebyl jsem tam. Ale dnes je duchovní skutečností, že jsem tam byl, protože kdo prožil a prožívá nějaký příběh, jako jsem ho prožil já, stává se díky své strašlivé blízkosti očitým svědkem i jeho skrytých fází.“
Zprávy německému lidu
Tak mluvil spisovatel v exilu o sobě a o Německu. Tam, v poražené zemi se zničenými městy, se ovšem někteří z kolegů, kteří zůstali doma, nechtěli s takovým tvrzením smířit, mezi nimi i veskrze úctyhodní autoři, kteří pro sebe objevili termín „vnitřní emigrace“ – sami se cítili vnitřně stejně vzdáleni od bývalé nacistické nadvlády jako ti, kdo skutečně emigrovali. A neměli navíc na rozdíl od těch, kdo odešli, zkušenost hrůzy, zkušenost nocí bombardování?
Zatímco spisovatel Walter von Molo uveřejnil v srpnu 1945 v deníku Münchener Zeitung uctivý dopis Thomasi Mannovi, v němž ho dramaticky a pateticky žádal o návrat do Německa („Prosím, přijeďte brzy, podívejte se do tváří, které jsou poznamenány žalem“), jeho kolega Frank Thieß krátce nato v článku pro tytéž noviny zvolil krajně domýšlivý a samolibý tón. On, který zůstal v Německu, se prý cítí „bohatší o poznání a život“ než ten, kdo „sledoval německou tragédii z lóží a parterů v cizině“. A pak následují věty, které Thieße a Manna navždy rozdělí: „Je velký rozdíl, jestli požár ve svém domě zažiji sám, nebo ho uvidím v žurnálu, jestli mám sám hlad, nebo o něm čtu v novinách, jestli přežiji krupobití bomb na německá města, nebo se o něm doslechnu.“ Zachovat si osobnost v takovém případě, pokračuje Thieß, bylo „těžší než posílat zprávy německému lidu z druhé strany oceánu“.
Mann zareagoval otevřeným dopisem – nikoli však na Thießovu polemiku, o níž se dozvěděl až poté, co byl jeho velmi zásadně formulovaný Dopis Německu odeslán, ale na von Molův příspěvek. V dopise Mann vzpomínal, jak pro něj v roce 1933 byla „ztráta navyklých životních jistot, domu a půdy, knih, památek a majetku“ těžká, navíc doprovázená „nešťastnými činy doma, odmítáním, odpíráním“. Nezapomíná ovšem, jak píše, „že jste později prošel mnohem horšími věcmi, kterým jsem já unikl“, nicméně Molo prý nezná „srdeční astma vyhnanství, vykořenění, nervové hrůzy bezdomovectví“. Mann dále ve stěží skrývaném rozhořčení paušálně zatracuje všechny knihy, „které mohly být v Německu v letech 1933 až 1945 vydány“ (zřejmě zapomněl, že v roce 1935 tam vyšla i jedna z jeho knih). A zároveň poprvé veřejně prohlásil: „Přiznávám, že se bojím německých ruin – kamenných i lidských.“
V sutinách
Thomas Mann opustil Německo v roce 1933 a odvážil se tam vrátit až v létě 1949. Před ním se do Německa vrátil jiný emigrant, který se na rozdíl od Mannových v USA nikdy necítil jako doma: Alfred Döblin, autor románu Berlín, Alexandrovo náměstí (1929, česky 1935). Na německou poválečnou půdu vstoupil v listopadu 1945. Při svých prvních cestách v roce 1946 navštívil Stuttgart, Mohuč a Pforzheim a porovnával to, co viděl, s představami, které si spolu s ostatními v exilu vytvořil o německých poměrech. „Ani v hlavě nejčernějšího pesimisty se tehdy neobjevila taková představa, jaká se nyní stala skutečností. Existují města, z nichž zůstalo jen jméno. Jiná města byla tak rozvrácena, že zcela ztratila svůj charakter.“ Země se podle něj změnila v pustinu.
V autobiografické knize Schicksalsreise (Osudová cesta, 1949), v níž zachytil i svou cestu do exilu, popisuje Döblin procházku světem trosek rozrušeně, ale zároveň velmi živě, podrobně a bez ostychu: „V sutinách je také mnoho mrtvol. Leží tam a ulice jsou kvůli nim strašně tiché.“ K jednomu z nejzničenějších cílů spojeneckých útoků, městu Pforzheim, poznamenává: „Ve skutečnosti už neexistuje. Bylo srovnáno se zemí, vymazáno. Skelet domu stojí vedle skeletu dalšího domu a za nimi je jen chaotická změť trosek. Jako byste se procházeli filmovým městem, pouhými kulisami.“ Pozoruje lidi, kteří šplhají po kopcích trosek. K čemu? Co tam dělají? „V rukou měli květiny. Na mohyle vztyčili kříž a desky. Byly to hroby. Tam položili květiny, poklekli a pomodlili se.“ Pro Döblina je obtížné udržet si alespoň nějaký odstup – člověk má „bezprostřední dojem trestního tribunálu“. Vzhledem k cihlám pečlivě naskládaným vedle trosek a připraveným k opětovnému použití se nakonec uchýlí k formulaci „Zde žil pracovitý a spořádaný lid“. A dodává: „Jako vždy poslouchali vládu, naposledy Hitlera, a vcelku nechápou, proč by poslušnost tentokrát měla být špatná.“
Stejně jako Mann se i Döblin obává setkání s rodným městem. Proto cestu do Berlína odkládá až do léta 1947. To, co tam vidí, obrazy „strašlivé devastace“ a „nezměrné zkázy“, už ho ale nepřekvapuje, Když Döblin stojí na Alexandrově náměstí, kterému ve svém románu postavil pomník a které kdysi „překypovalo životem“, je pro něj těžké si to všechno uspořádat a popsat.
Následujícího roku, v říjnu 1948, se do Berlína podívá i Brecht. Nejprve, když „vjíždí do temnoty“, jen matně vnímá trosky Friedrichstrasse; druhý den ráno zaregistruje dělníky a ženy, kteří odklízejí a odvážejí trosky. Do deníku si poznamenává: „Trosky na mě působí méně než myšlenka na to, co museli lidé prožít při zkáze města.“ Brecht v Berlíně zůstal – na rozdíl od Döblina, který jej sice navštívil ještě v roce 1948, ale už se tu nechtěl usadit. V Německu se cítil vnímán a žádán tak málo, že se na jaře 1953 přestěhoval do Paříže. Návrat do Německa se v jeho případě ukázal jako slepá ulička.
Autor je spisovatel a literární kritik.
Z německého originálu Zeugen der Zerstörung. Die Literaten und der Luftkrieg (S. Fischer, Frankfurt 2003) vybral a přeložil Tomáš Dimter.