S významným českým filosofem a komeniologem Pavlem Flossem jsme hovořili o renesančních myslitelích, o ztrátě nebeské a zemské dichotomie, ale také o dialogu mezi křesťany a marxisty v šedesátých letech. Nemohli jsme se vyhnout ani zdánlivě pohřbené metafyzice, skýtající ontologický rozměr, jejž lidstvo i planeta potřebují ke svému přežití.
Ve druhém dílu Cest evropského myšlení, nazvaném Aktéři humanismu a rané renesance, jste se obsáhle věnoval renesančnímu učenci Mikuláši Kusánskému. Dlouhodobě se zabýváte také Komenským. Čím jsou tito dva myslitelé tak významní?
Mikuláš Kusánský byl v křesťanské Evropě prvním, kdo přisoudil univerzu určité podoby nekonečnosti, jejichž původcem je Bůh jako absolutní nekonečnost. V důsledku toho zrušil rozdíl mezi nedokonalou podměsíčnou, tedy zemskou, a dokonalou nadměsíčnou, tedy nebeskou, sférou a „demokratizoval“ tím hierarchicky uspořádaný dobový aristotelsko-ptolemaiovský obraz světa. Zemi, označovanou jako pouhou sedlinu materiálních elementů, „povýšil“ na vznešenou hvězdu. Dobová astronomie katalogizovala přes tisíc hvězd, ale Kusánus byl – podobně jako později Giordano Bruno – přesvědčen, že nekonečnému božskému tvůrci odpovídá obraz prostorově neohraničeného univerza s nezměrným počtem planet a hvězd.
Komenský, který v Mikulášových …
