Nejsem pod vaším nebem

Jan Štolba v nových verších na čtenáře horečnatě chrlí spleť zaslechnutých vnitřních hlasů, úlomky reality vnitřní i vnější, náhodně nalezené i zevnitř artikulované. Pozoruje svět, který je udivující, je zde vůle nějak se s ním ztotožnit, ale zároveň to nejde, a jediné, co nás na něm drží, je vědomí konečnosti: „Nehas, co tě nepálí./ Protože co tě pálí,/ neuhasíš.“

Černá kaluž

Kaluž úplně černá

ačkoliv okolní čtvrť

zalilo jasné zimní slunce

Strážný na stadionu

se sotva belhá k mříži:

Chcete mi něco?

Tady přes svátky nikdo není

Topoly se chvějí

na nebi denní docela lidský

na modré bílý půlměsíc

Zahraniční dělníci nepojedou domů

liga se bude hrát i bez diváků

každý máme své místo

kam nevpustíme den

Dům okrově rozsvícený

jako bitevní loď

Skončíme špatně

ale až za týden

Stačilo by o milimetr ustoupit

a vše se zatřpytí

ale ne dnes ale ne dnes

dnes jen zčeření přes hřbet

černé kaluže

 

 

K jezeru

Rytmické ševelení kroků na lesní stezce

a neústupné míhání

myšlenek jež se nevzdávají

Zpod listí prosvítá slunce

proletí moucha dechne vítr

myšlenky krouží v kruhu

Na kroky myslet nemusíš

ale naslouchat jim smíš

Z tichého lesa zavanula

neznámá vůně

v dálce přes cestu leží něco jako

svlečená medvědí kůže

Myšlenky neuhlídáš

neubráníš …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě