Nejsem pod vaším nebem

Černá kaluž

Kaluž úplně černá

ačkoliv okolní čtvrť

zalilo jasné zimní slunce

Strážný na stadionu

se sotva belhá k mříži:

Chcete mi něco?

Tady přes svátky nikdo není

Topoly se chvějí

na nebi denní docela lidský

na modré bílý půlměsíc

Zahraniční dělníci nepojedou domů

liga se bude hrát i bez diváků

každý máme své místo

kam nevpustíme den

Dům okrově rozsvícený

jako bitevní loď

Skončíme špatně

ale až za týden

Stačilo by o milimetr ustoupit

a vše se zatřpytí

ale ne dnes ale ne dnes

dnes jen zčeření přes hřbet

černé kaluže

 

 

K jezeru

Rytmické ševelení kroků na lesní stezce

a neústupné míhání

myšlenek jež se nevzdávají

Zpod listí prosvítá slunce

proletí moucha dechne vítr

myšlenky krouží v kruhu

Na kroky myslet nemusíš

ale naslouchat jim smíš

Z tichého lesa zavanula

neznámá vůně

v dálce přes cestu leží něco jako

svlečená medvědí kůže

Myšlenky neuhlídáš

neubráníš se myšlenkám

myšlenky na nic přesto tě provedou

právě tou a ne jinou chvílí

Přes cestu leží jen

hromádka rozsápané hlíny

Za chvíli nahý vstoupíš

do chladného vesmíru

s myšlenkami v kruzích

zčeřených všude kolem

ale bez nich

 

 

Rozcestí

Nejsem

to co vy

Nevím a nechci

vědět co víte vy

Neznám vás

protože vy neznáte mě

Kategoricky předem

říkám ne

Protože vaše ne je moje ano

Vaše nechci je moje vše

Kategoricky stavím

na hlavu vše

co u vás stojí na nohou

Jednoznačně odmítám

všecky vaše jednoznačnosti

Jednoznačně jednohlasně

nejsem pod vaším nebem

A toto rozcestí

je jen a jenom mé

 

 

Krajina

1

Jsou chvíle kdy se nemůžeš dočkat

stromy v dálce pustá krajina

sopečné sopouchy docela neškodné

tvým údělem je mírný pás

a ranní vstávání

a hlasy neberoucí konce

Pusté krajiny na které

si víckrát nevzpomeneš

a voda kde je voda

tady je studna stačí se naklonit

vane z ní chlad

alespoň pocit vody

pocit vláhy

pocit konce

žízně

 

2

Žízeň

máte všichni žízeň

potřebuješ žíznit s nimi

mít zase svou žízeň jako oni mají svou

závidět si žízně opatrovat žízně

svou žízeň ani za nic nikomu nikdy nedám

zahánět žízeň je nejstarší umění

v zahánění žízně i ty můžeš být mistrem

zahánět žízeň je volání

po další příští

žízni

 

3

V pusté krajině

pátráš po sebemenším pohybu

vzduch se ani nehne

všechno je jasně dané

Nemůže se nic stát

jsi dítě mírného pásu

V dálce pruh lesa

ale než bys tam došel

tak se setmí

Není kam spěchat

máš už pomalu žízeň

ale tvoje žízeň

se dá vydržet

 

 

Pustý hrad

Nejdřív dojdeš na pustý hrad, zapadaný sněhem. Pak budeš celý den putovat bílým lesem, po zavátých cestách přes nepřístupné hřbety vojenského újezdu. Mrazivý vzduch ti bude drásat plíce, po cestě nikoho nepotkáš. Projdeš krajem. Konečně dorazíš do pusté vsi, za plotem kokrhá kohout. Vylidněno. Odněkud se vynoří starší paní. Hospoda? Jo, támhle jak sou ty schody. Dojdeš tam. Vezmeš za kliku. Vstoupíš do výčepu, do úplné tmy. Sotva rozeznáš pár nevraživých postav, nějaká stařena si tě podezřívavě měří. Projdeš výčepem, nikdo tě nezastaví. Otevřeš dveře a staneš před velkou místností, v níž u stolů v řadách za sebou sedí snad stovka shrbených hostů. Celá místnost plave v šedém kouři. Zmrzlý nechápavě stojíš na prahu. Plíce uvyklé mrazivému vzduchu se dusí dýmem. Nikdo nezvedne hlavu. Nechápavě se otočíš do tmy k výčepu. Výčepní valí oči, pokrčí rameny: Hrajou mariáš.

 

 

Jen já, jen já

Tak pojď.

Smlouvu o dílo máš?

Nojo, nemáš. To se pozná.

Ale tak pojď. Si tě naklepu sám…

Poslouchej, ptáček štěbetá.

Jak krásně štěbetá. A vlny…

Ani nevíš. V dálce se převalujou.

Prožil jsem tolik, že nemáš tušení.

Hlavní město Zamberie?

Nevíš.

Hlavní město Bečungálska?

Nevíš.

Hlavní město Maurohánie?

Nevíš.

Hlavní město Porculánie?

Nevíš.

Samá voda. A jak vystoupíš na břeh,

tak hned poušť.

Kam oko dohlídne, poušť.

Pálí, pálí!

Radši bys zpátky na vodu.

Jenže to nejde. Jseš snad ryba?

Kde tě to učili. Musíš si vybrat.

Vybírej, vybírej!

Nic ti nedarujou.

Pochyby nejsou na místě.

Pět dní a pět nocí, co pět – pět set!

Bez vody, bez ničeho.

Mokamédés! Kakovelb! Ovahimba…

Nevíš. Kostra, kam se podíváš. Radši se utopit.

A jak skončej kostry, tak víš, že jseš ztracenej.

Tam nikdo nedošel. Jen já, jen já…

To se počítá, nevěříš?

A doteď nepřechází žízeň.

Nehas, co tě nepálí.

Protože co tě pálí,

neuhasíš.

 

 

Kontrola jízdních dokladů

To jsem zvědav, jak to s ním bude. Jako vždy.

Že si nedají pokoj. Jízdenky prosím.

Kontrola jízdních dokladů. To se ví, že ho má.

Netroufl by si.

 

Ale –

 

Neví, s kým má tu čest. A to bych měl

obdivovat?

Co je tu k obdivování. Tady jsme skončili.

Jenže ty si to neuvědomuješ. Jízdenky, prosím.

Kontrola jízdních dokladů.

 

Ale –

 

O nic se tě neprosím. Nic po tobě

doopravdy nechci.

Nic proti tobě nemám. Není to nic osobního.

Ale jednou ses někam vypravil,

tak se nedá nic dělat.

Chápeš? Kontrola jízdních dokladů.

 

Ale –

Nechápeš, jenže to je jedno. Jdu dál.

Není to pro mě.

Jste nepoučitelní. Ne­-po­-u­-či­-tel­-ní.

Takhle vás beru. Jenomže já se vrátím!

Skončíte dřív, než jste začal, pane.

 

Ale –

 

Jednou pochopíte, jak blbě jste se smál.

Bude však pozdě. Přistoupil někdo?

Jednou si na tuhle chvíli

ještě moc rád vzpomenete.

 

 

Nezrazujte svá těla!

(báseň­-nalezenec)

Všimněte si, že různé restaurační podniky

nabízejí nejroztodivnější židle.

Lavice, polokřesílka, taburety,

a ne vždy se vám na nich sedí dobře.

 

Já mám nejraději

poměrně jednoduchou židli,

co není tvrdá, ale zase neukolébá

v zbytečně ležérní poloze.

Jsem přesvědčen, že jídlo

máme vstřebávat vsedě.

Má do nás hezky padat.

A že máme mít neustále přehled

o tom, co se děje kolem.

Zvlášť muži mají povinnost

mít se při jídle na pozoru,

sledovat po očku vchod do jeskyně.

I dnes většina mužů instinktivně usedá,

aby měli na mušce nejen svůj protějšek,

ale především příchodové dveře

a celou restaurační místnost.

 

Židle v restauraci má být pohodlná,

ale ne úplně měkká.

Má nás držet v pokoře

před jídlem i okolním prostředím.

Lehnout si můžeme potom.

 

A jdou mi slzy do očí a všechny prosím:

nesmiřujte se se špatným jídlem,

odfláknutými obědy,

náhražkami sýrů a omáček!

Použijte svou osobnost a sílu

a nedejte se šidit.

Žádejte kvalitu,

nezrazujte svá těla!

 

 

Jak to teď bude

(Petrovi na cestu)

Tak už Ti to začlo

a vyvléknout se nelze

jen poslušně vzdorovat.

Aspoň na něco jsme se připravili.

O co tady tak neústupně šlo

najednou neplatí

doteď bylo vše jen shovívavé placebo

s tím však je konec.

Jako kus metafory

když pleskne o zem.

Člověk by se rád zeptal –

Jak to teď se mnou bude?

Mlčí ale, protože

sám je tázán.

 

 

Na kraji příběhu

Vystačit s časem vystačit s málem

dojít za obzor ztratit se za obzorem

A pak se vracet čekají na mě

trpěliví a moudří zkonejšení svým moudrem

 

Mají své důvody ještě je nesdělili

nepátráš po nich mají své brlohy

 

Ještě je vidíš stát na kraji příběhu

jako na kraji lesa i když příběh trvá

 

už dávno bez tebe Tobě však náhle

nechali na světě všechen čas

 

 

Poblíž přístavu

Poblíž přístavu

se přehrabuju v křídlech

Poblíž přístavu

mi utrhali ruce

Poblíž přístavu

se ptám ale na co

Poblíž přístavu

se vnitrozemí vysmívá

Poblíž přístavu

se nikam nedívám

Povídám

jsme už poblíž přístavu?

Hledí na mě nevidomě

zdvíhají prsty: Třikrát? Víckrát?

Víckrát se neoctneš

tak blízko přístavu

Poblíž přístavu

nikdo nikomu nerozumí

Poblíž přístavu

to hýří úsměvy

Poblíž přístavu

zapomněls jako na smrt

na umírání

Poblíž přístavu

blouzníme o všech jiných

přístavech u nichž

jsme se kdy octli poblíž

Poblíž přístavu

tě málem přejelo auto

naštěstí v tu chvíli

byla křižovatka pustá

Poblíž přístavu

je každej strašně chytrej

Jací jsme byli

poblíž přístavu

Poblíž přístavu

ta kotva je jen tvá

Poblíž přístavu

se kotva kotvy neptá

zkrátka jednoho dne

je zvednout

a do tmy

se ozve skřípot

dřeva o dřevo

 

Poblíž přístavu

vzpomenout si nemohu

co jsem tehdy pohledával

poblíž přístavu

 

 

Strom doživotí

Než dojdeš na ostroh

tak zapadne slunce

jen paní proti tobě

při chůzi něco loví v mobilu

Za hřbitovní zdí

andělé se k tobě točí zády

vyhořelé věnce vyhozené lucerničky

Hlavně ne hrob! dojde ti rázem

když přes mříž přečteš si pár jmen

Zatímco dole pod ostrohem

se právě rozšuměla Praha

daleká díže dodekafonická dorota

– dej už s tím pokoj –

Sivá světla chřadnou

brambory v popelu

tmavnou