Jan Štolba v nových verších na čtenáře horečnatě chrlí spleť zaslechnutých vnitřních hlasů, úlomky reality vnitřní i vnější, náhodně nalezené i zevnitř artikulované. Pozoruje svět, který je udivující, je zde vůle nějak se s ním ztotožnit, ale zároveň to nejde, a jediné, co nás na něm drží, je vědomí konečnosti: „Nehas, co tě nepálí./ Protože co tě pálí,/ neuhasíš.“
Černá kaluž
Kaluž úplně černá
ačkoliv okolní čtvrť
zalilo jasné zimní slunce
Strážný na stadionu
se sotva belhá k mříži:
Chcete mi něco?
Tady přes svátky nikdo není
Topoly se chvějí
na nebi denní docela lidský
na modré bílý půlměsíc
Zahraniční dělníci nepojedou domů
liga se bude hrát i bez diváků
každý máme své místo
kam nevpustíme den
Dům okrově rozsvícený
jako bitevní loď
Skončíme špatně
ale až za týden
Stačilo by o milimetr ustoupit
a vše se zatřpytí
ale ne dnes ale ne dnes
dnes jen zčeření přes hřbet
černé kaluže
K jezeru
Rytmické ševelení kroků na lesní stezce
a neústupné míhání
myšlenek jež se nevzdávají
Zpod listí prosvítá slunce
proletí moucha dechne vítr
myšlenky krouží v kruhu
Na kroky myslet nemusíš
ale naslouchat jim smíš
Z tichého lesa zavanula
neznámá vůně
v dálce přes cestu leží něco jako
svlečená medvědí kůže
Myšlenky neuhlídáš
neubráníš …
