O francouzském Románu o Růži už jsem tu psal, i o jeho neslavném konci. Má dvě části, „kurtoazní“ a „intelektuálskou“; tu druhou, mnohem delší, která končí znásilněním titulní květiny, napsal Jean de Meun a naplnil ji odkazy a vtipy jako z doupěte latinářů. Mezi jiným tu vypráví o ostrově Štěstěny, té středověké dámy s kolem, na kterém se snaží usadit různí lidé a neustále z něho padají.
O Štěstěně vypráví paní Rozumnost, když chce snícímu mladíkovi zamilovanému do Růže znechutit sexuální lásku, odvést ho od světa k duchovním statkům: „V hlubokém moři, přímo v jeho středu, se nachází skála a tyčí se vysoko nad hladinu. Moře se proti ní vzdouvá a útočí. Vlny, které s ní neustále bojují, do ní tlukou a trýzní ji, často se proti ní vzepnou s takovou silou, že ji celou pohltí. Skalisko však vždy znovu propustí vodu, která je celé rozmáčela, vlny se stáhnou a ono se s vydechnutím vzepne nad hladinu. Tak si neuchovává jednu tvářnost, ale samo se proměňuje a tvoří a bere na sebe cizí háv a samo sobě se málo podobá.“ Na skalisku stojí dům paní Štěstěny, která neustále přebíhá z jeho zatopené a plesnivé části do té druhé, sušší. Tu se tváří jako otrhaná ubožačka a s pláčem se válí v blátě, tu se oblékne do róby a honosí se svou domnělou mocí. Při tom všem točí osudím.
Těžko se lze zbavit pocitu, že žena ovlivňující životy všech ostatních lidí nakonec sama trpí nejvíc. Ve svém rozbořeném domě na skále uprostřed oceánu je vystavena větru a vodě, nelidským živlům, které i ve světě Románu o Růži, kde je personifikováno kdeco, zůstávají němé. Pohyb, jemuž je vydána, nemá žádný smysl, jen bezútěšný rytmus dmutí a odlivů.
O Vánocích navštívil mou manželku covid; měsíc spolužití s touto chorobou nás leccos naučil a leccos mohl připomenout – třeba právě obraz Štěstěny, která točí osudím, proměňuje životy lidí a sama každou chvíli tone ve vlnách. „Nic není tak protikladné rozumu a stálosti jako Štěstěna,“ píše Cicero ve spisu De divinatione (O věštění). A má pravdu. Pokusy o plánování čehokoli najednou k ničemu nejsou, náhlé změny k horšímu střídají nečekaná zlepšení stavu. Není divu, že se lidé kolem nás uchylují k alespoň nějak uspořádanému iracionálnu, aby mohli své situaci porozumět a nějak s ní naložit. Kolo se točí, vlny jdou jedna za druhou, teď se hodí každý ďábel, na kterého lze situaci svést. A tak do hovoru a přemýšlení vstupují nejrůznější temné postavy čínských vědců, farmaceutických magnátů nebo Billů Gatesů – a nenesou s sebou hrůzu, ale spíš uklidnění: jsou to nakonec lidé a smíme doufat, že jsou na rozdíl od vln a virů mocni slova.
Rozumnost v Románu o Růži hrdinovi připomíná Štěstěnu, aby ho odradila od špinavé lidské lásky, plné marných tužeb, různých traumat a pokusů o manipulaci. Její pokus je marný, hrdina miluje dál. V lebce se mu totiž usadil sám Amor, který všechna rozumná slova vyhazuje uchem z hlavy ven. Dlouho bylo zvykem vnímat hlas Rozumnosti v Románu jako jediný nesporně řádný, mravný a kladný. To, že se jím mladík není schopen řídit, má svědčit o jeho slabosti. Ale možná mu Amor propůjčuje spíš nějakou sílu, ať už ke zlým nebo dobrým koncům. Hrdina vnímá hluchou krutost kolem, a přesto odmítá ukončit příběh předčasně. Pořád se na svět s vykulenýma očima dívá, i na ošklivé věci, a zůstává uprostřed nich. Odtud bychom mohli pokračovat k nějakému šťastnému konci, kdyby autor chtěl. Nechtěl. Ale naděje tu byla.