Obrazy, které určují můj svět

S Pavlem Novotným o čtení, psaní a překládání

„Moje máti vždycky nosila rozevláté sukně/ a byla permanentně cejtit vínem.“ Tak začíná sbírka Pavla Novotného Zápisky z garsonky, která se stala senzací české poezie. Záhy následoval soubor Dědek, jenž s prvně jmenovanou knihou tvoří diptych (viz recenze na straně 4). S autorem jsme hovořili o vztahu literatury a biografie a také o práci s textem při psaní, překládání a výuce.

Vaše poslední dvě sbírky, Zápisky z garsonky a Dědek, mají mnohem větší ohlas než předchozí texty. Čekal jste to?

Nečekal jsem to vůbec a mám samozřejmě radost. Zároveň ale i strach, aby mě teď někde netahali jako kočku. Hlavní pro mě bylo to zapsat, zafixovat na papíře, byla v tom vnitřní nutnost. A je moc fajn, že ten text rezonuje. Velkou radost mi udělaly recenze – hlavně od Evy Klíčové, která mi, mám pocit, nahlíží rovnou pod prsty, a přitom se osobně neznáme.

 

Oba zmiňované tituly jsou výrazně epičtější než vaše starší básnické sbírky. Byl to záměr?

Vždycky hledám postup, který je adekvátní danému tématu, hledám tu nejkratší, nejčistší cestu. Jistě, je tu příběhová linie, je tu autobiografická rovina, což je samozřejmě čtenářsky vděčné – mnozí to třeba mohou vnímat jako zajímavou drbárnu, budiž. Pro mě je ovšem podstatná samotná kompozice a dynamika celku, tedy nikoli nit, ale jednotlivé korálky, které jsou na ní navlečené. Hlavní je pro mě …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky