Jakou řečí mluví tuzemské básnířky a básníci? Není pochyb o tom, že chtějí rozumět sobě i světu a že svoji jedinečnou zkušenost chtějí se čtenáři sdílet. Ale nepřekážejí si při tom? A co se stane, když začnou vyprávět?
Yveta Shanfeldová má v loni vydané sbírce Skromná místa nespaní verš „být básníkem proto, že se nedostává slov“. Je to případná formulace prazákladního nutkání psát poezii. Nedostává se slov, jimiž bychom mohli mluvit o současnosti, která je nezadatelně zkušeností našich životů. Proto se máme stát básníky a mluvit jinak, pronikavěji, opustit sféru věcného dorozumívání, jakkoli i ono je prostoupeno obrazností a přibližností, a aktualizovat, hledat svoji řeč. Dát si tu práci a pokusit se slovy dosáhnout na chronicky unikavé, ale důvěrně vlastní obsahy, spatřit patologii společnosti, či dokonce najít nový prostor a podat o tom zprávu.
Ale jak se tak mohutného úkolu zhostit, když mínit, mluvit, sdělovat dnes představuje tu nejsnadnější, nejmožnější činnost? Kolik úsilí stojí býti básníkem v dobách hebefrenního verbalismu? Je možné, že Shanfeldová zamýšlela pro svůj verš jiný smysl, básnická výpověď je křehká. Ale verše se zřejmě zalekla, protože jej doplnila veršem …
