Dekolonizace výtvarné kritiky

Od rétoriky ke kritické praxi

Zatímco koncept dekolonizace se rozšiřuje v oblasti uměleckých sbírkotvorných institucí, ve vztahu k výtvarné kritice není probírán dostatečně. Umělecká kritika je přitom zásadním místem, kde se tyto debaty odehrávají, a sama se podílí na udržování společenských nerovností.

Stále více se v posledních několika letech v uměleckém diskursu prosazuje myšlenka dekolonizace. Pozornost se dosud nicméně soustředila na instituce, především na muzea a umělecké sbírky. Nejsem si jistá, zda je stávající institucionální zarámování těchto debat správné, a proto se ptám: Neměl by dialog o dekolonizaci začínat u subjektu a reflexe rámců, v nichž debata probíhá? A pokud ano, co takhle začít s dekolonizací umělecké kritiky?

Dekolonizace umělecké instituce obvykle znamená přehodnocení kánonu a jeho potenciálu zahrnovat různé hlasy a perspektivy (při tom mějme na paměti, že dekolonizace není totéž co rozmanitost). Patří k ní rovněž praxe překonávání dominantních kulturních skupin a opouštění koloniálních taxonomií. Naproti tomu dekolonizace umělecké kritiky by nám otevřela prostor pro kladení stejně tak zásadních otázek: Jak se vyprávějí příběhy? Jaké máme platformy pro dialog? Jak tyto platfomy fungují a kdo se může dialogu účastnit? Konkrétně poslední z těchto …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě