Divočina versus kulturní krajina - ultimátum

Chápání přírody je dnes značně vychýlené. Bez mrknutí oka vyzdvihujeme selskou kulturní krajinu jako tu nejlepší ze všech a někteří tvrdí, že divočina – například vlk – do ní nepatří. Ohledně zdravé krajiny a její adaptace na klimatickou krizi související s omezováním sucha a povodní snad nemůže panovat větší omyl.

Po ústupu posledních ledovců na našem území se z původní řídce zarostlé tajgy stala hustě zalesněná krajina. Lesy byly s nástupem zemědělství klučeny, mokřady vysoušeny. Za pár století vznikla převážně bezlesá krajina (lesy v Česku zabírají zhruba 34 procent z celkové rozlohy) s vodní sítí redukovanou zhusta do otevřených kanálů či trubních podzemních systémů. Odkanalizovali jsme zkrátka obrovská území. Vyhnáním vody se utvořila polopoušť určená zejména pro obilí a zemědělské bezlesí, které těžko odolává horku a povodním. Namísto smíšených lesů pak vznikla především monokulturní pole smrků.

To nutně vedlo k narušení přírodní rovnováhy, což se projevuje …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky