Spisovatelé, tečka!

Literatura a postkolonie

Jakým způsobem lze vepsat tvorbu tzv. postkoloniální generace do literární historie, aniž by se vytratil její hybridní charakter? A jak může literární kritika zahrnout pojem postkolonie do uvažování o textech, jež spojuje inovace, nejednoznačnost a vzpoura proti sjednocujícím kategoriím?

Zatímco Mongo Beti, Henri Lopès, Ken Bugul, Animata Sow Fall nebo Ahmadou Kourouma stále píší, na francouzské a africké literární scéně se za posledních deset let objevila nová jména. Pozornost kritiků mezi nimi upoutali zejména mladí spisovatelé afrického původu žijící a vydávající ve Francii, a to až do té míry, že někteří postulovali vznik skutečného literárního hnutí. Například socioložka Bennetta Jules­-Rosette odkazuje v knize Black Paris (Černá Paříž, 1998) na nové „černé pařížanství“, jehož hlavními představiteli mají být spisovatelé Yodi Karone, Simon Njami a Calixthe Beyala. Na otázku, zda lze tento nový literární proud označovat za literaturu postkoloniální generace, Calixthe Beya­la odpověděla: „Ano, protože většina z těch, kteří do něj patří, se narodila po dekolonizaci. Není nás mnoho, je to stále velmi čerstvé. Ale všichni jsme se narodili až po získání nezávislosti nebo jsme kolonisty sotva zažili.“

 

Pařížanství dětí …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky