Uhranutý kolemjdoucí

Obyvatelé Jakuba Řeháka

V nové básnické sbírce Obyvatelé předkládá Jakub Řehák čtenáři sled přízračných mimočasových obrazů, v nichž realitě vtiskává novou, snovou podstatu. Je to poezie městská, observační a svým způsobem pasivní: „Ale všechno se prý děje/ v pravý čas – v řádu věcí.“

Povšechné patetické komentáře k básním, nesené utkvělými představami o poezii jako nástroji vyslovování pravd o světě, pěstění citovosti či zušlechťování jazyka a stejně tak scestnými představami o básníkovi jako strážci nezadatelných hodnot (ale jakých?) a odvážlivci, který za nás, pouhé čtenáře, podstupuje spravedlivý zápas proti temným silám současnosti, nám verše (nejen) Jakuba Řeháka nepřiblíží. Tím méně dosáhneme snadným, bezobsažným omíláním Řehákovy příslušnosti k surrealisticky orientované tvorbě. Namísto vpravdě sentimentálního myšlení, které život a umění odděluje tak, že život uměním vykládá, je přesnější mluvit o jejich spojitosti a prostupnosti a říct, že Řehák píše básně, právě takové básně, aby instrumentalizaci umění popíral, aby jí vzdoroval.

 

Filmová montáž

O tom, jak Řehák chápe vztah skutečnosti a poezie, si čtenář jeho nové sbírky Obyvatelé udělá dobrou představu z básně Tajemství, kterou uvádějí slova Petra Krále o účincích filmu: „Každý …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky