Věrnost zapuzené řeči

Sebaldovo umění truchlit

Soubor Campo Santo německého spisovatele, a jak nově přeložená kniha ukazuje, také pozoruhodného kritika W. G. Sebalda obsahuje čtyři korsické fragmenty a čtrnáct esejů věnovaných Sebaldovým oblíbeným autorům. Skrze ústřední témata vzpomínání, pustošení a rozpadu jednotlivé texty zkoumají podoby smutku a literárního truchlení.

„Je to řeč samotná, která se zviditelňuje jako arzenál instrumentária trýzně,“ charakterizuje W. G. Sebald tvorbu dramatika a prozaika Petera Weisse v jednom z esejů obsažených v posmrtně vydaném souboru Campo Santo (2003). Stejně dobře by však citovaná věta mohla posloužit jako diagnóza Sebaldovy knihy. Koláž jeho románových fragmentů a literárních esejů totiž zviditelňuje řeč a ukazuje, jak promlouvá trýzeň, žal či truchlení – ať už se jedná o polohy přerývavé, lamentující či zcela němé.

 

Natura morta

Na první dojem se Campo Santo může zdát poměrně nesourodé. Začíná čtyřmi prozaickými torzy zamýšleného románu o Korsice, jehož psaní Sebald přerušil, aby mohl pracovat na svém posledním románu Austerlitz (2001, česky 2009). Zbytek knihy tvoří čtrnáct esejistických textů různého rozsahu, intenzity i zaměření. Některé se soustředí na nepatrný detail, jiné mají povahu biografického eseje nebo připomínají benjaminovské fragmenty. Až na dvě výjimky v …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě