Humor redivivus

Starej pop Milana Ohniska

Milan Ohnisko ve své nové sbírce Starej pop ohledává meze výpovědi, narušuje čtenářská očekávání a přitom si pomáhá podvratným humorem: „Ohnisko dělá, co by měl dělat každý básník: vyvzdorovává si na jazyce svoji vlastní řeč.“

Nad novými básněmi Milana Ohniska nejprve s provinilou úlevou odložíš všecka ta měřidla hloubky výpovědi a založíš si ruce v bok, aby ses tolik nelámal, až se budeš dobře bavit. Košile v šatníku začala plavat a stará srna je tu hlasitě v podprsence. Hergot! Ale po patnácti stranách lehkonohého tance si naučeným pohybem podepřeš bradu. Začínáš chápat. „A přitom už za malou chvíli/ uteče krajina za obzor/ a za ní sníh/ a za sněhem okno/ a za oknem ty.“ Cítíš zřetelně ten paradox, který živí Ohniskovu poezii. Verše Starýho popu diktovala netrpělivost melancholika, který se rmoutí, protože mu svět nemůže dát víc (možností, nikoli materiálu) a protože mu nezbývá než rozumět světu absurditou. Zásadní podprahovou otázku „Proč pořád všichni něco chtějí?“ nechává básník prozřetelně bez odpovědi, předpokládá ji jako hnací sílu veškerého dění, které hltavě, ber kde ber vstřebává.

 

Mezi groteskou a elegií

Svět, který básněmi Starýho popu nastává, je …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky