Těžko hledat jaksi z principu konzervativnější sféru, než je školství, a pro jeho základní stupeň, jemuž se z velké části věnuje aktuální číslo A2, to platí obzvláště. Po roce 1989 se sice otevřel prostor, v němž nabídka různých možností vzdělávání značně vzrostla, ale některé přístupy a hlediska veřejných základních škol jako by uvízly v dávné minulosti. Nepřekvapí, že jde zrovna o ty, na něž být hrdí rozhodně nemůžeme, jako třeba méně nápadná, ale stále pokračující segregace romských dětí, o níž píše Saša Uhlová. Ne že by nedošlo k žádným pozitivním změnám, děly se však spíše navzdory systému a především z vůle konkrétních odhodlaných učitelů či ředitelů. O tom, že bychom si o stavu českého školství neměli dělat iluze, mě přesvědčuje i skutečnost, že ve vyprávění svého syna, jenž loni dokončil veřejnou základní školu, rozpoznávám vlastní normalizační zkušenosti. Nic ovšem není černobílé, jak se můžete dočíst třeba v článku Tomáše Feřteka. Ten přesvědčivě dokládá, že co bylo dříve považováno za alternativní, stává se pomalu mainstreamem, ale zároveň konstatuje, že „výcvik k poslušnosti“ stále převažuje. I když je naše pozornost upřena především na veřejné školy, nevyhýbáme se ani těm soukromým, které mohou být jak zdrojem veskrze pozitivních inovací, tak i generátorem nových nerovností. Zahraniční zkušenosti říkají, že obrodu základního školství lze zkratkovitě vtěsnat do klíčových slov jako participace, decentralizace a žákovská samospráva, což jsou termíny, které v českém prostředí, uvyklém disciplinaci, důrazu na výkonnost a autoritářskému rozložení sil mezi žáky a učiteli, zní z podstaty kacířsky. Bylo by určitě naivní předpokládat, že škola někdy přestane být ideologickým aparátem par excellence, ale to neznamená, že nemůže být jiná.