Je metodika otázkou důvěry?

Polemika nad dostavbou Invalidovny

V třetím letošním čísle A2 reagoval historik architektury Rostislav Švácha na kritický příspěvek Jiřího Varhaníka týkající se pojetí projektu dostavby pražské Invalidovny, která je národní kulturní památkou. Přinášíme odpověď památkáře, jenž polemiku zahájil.

Přední historik architektury Rostislav Švácha mně vytýká, že jsem opomněl souvislosti, které vedly k návrhu přístaveb pražské Invalidovny. Neuvedl jsem je ovšem záměrně, jednak proto, že byly zevrubně popsány již dříve, ale zejména z toho důvodu, že můj text byl zaměřen zcela odlišně, přičemž vůbec nevyjadřoval explicitní kritiku prezentovaného návrhu jako takového. Šlo v něm o to, že uvedený návrh je v rozporu s určitými regulativy, jimiž by se měla řídit nová architektura na území památkové zóny Karlín a jež jsou primárně stanoveny obecně závaznou vyhláškou hlavního města Prahy a podpůrně v metodické publikaci Národního památkového ústavu Novostavby v památkově chráněných sídlech (2004). Otázku nesouladu návrhu s podmínkami uvedené vyhlášky Švácha kupodivu zcela pomíjí a soustřeďuje se právě na metodiku, jíž se podle něj dovolávám, abych „dodal své kritice sílu a abych ukázal, že se Národní památkový ústav nedrží vlastních principů“. K tomu mohu jen uvést, že nedodržení podmínek obecně závazného předpisu je podstatně závažnější než nerespektování vlastní metodiky. K jejímu obsahu autor uvádí, že sice správně zformulovala obecná pravidla, ale nepřistupoval by k ní jako k autoritě – prý k ní mám přílišnou důvěru.

 

Hledání smyslu

Za podnětnou výzvu k diskusi považuji Šváchovo hodnocení citované metodické publikace Národního památkového ústavu. Jak vydavatel v jejím úvodu uvádí, je vydávána „v zájmu zabezpečení jednoty metodických hledisek památkové péče pro danou oblast ochrany kulturních památek, v souladu s ustanovením § 32 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů“. Je samozřejmě žádoucí, aby takovýto metodický materiál – stejně jako jiné metodiky Národního památkového ústavu s různým zaměřením – byl z hlediska odborné veřejnosti důvěryhodný. Z logiky věci ovšem vyplývá, že by se k obsahu těchto materiálů mělo při výkonu státní památkové péče přihlížet důsledně, nikoli jen podle momentálního názoru pracovníka, který je má v daném případě aplikovat. Pokud by tomu tak nebylo, postrádalo by jejich vydávání smysl. Naproti tomu lze teoreticky připustit, že v rámci příslušných správních řízení může dojít k tomu, že by v konkrétním případě nad doporučeními metodiky převážily jiné, řádně provedené pádné důkazy. Dovoluji si odhadnout, že důvody uvedené Šváchou (přestože je nejpovolanějším znalcem současné architektonické tvorby) by při takovém hodnocení důkazů sotva obstály. Národní památkový ústav nepředstavuje automaticky záruku maximálně pietní rekonstrukce, stejně jako osoba projektanta, nehledě na skutečnost, že zejména při rekonstrukční akci velkého rozsahu může hrát významnou roli celá řada dalších, mnohdy předem nepředvídaných aspektů, které mohou závažným způsobem ovlivnit její výsledek. Oproti tomu potřeba prostor pro Pražský filharmonický sbor, který s provozem Národního památkového ústavu nemá společného vůbec nic, nemůže podobu dostavby ani v nejmenším odůvodnit.

Citovaná metodika zřetelně odlišuje kontextuální a kontrastní pojetí, nicméně se věnuje této problematice poměrně stručně. K otázce potřeby kontextuálnosti nové tvorby v historickém prostředí se v souvislosti se záměrem dostavby Invalidovny již dříve zasvěceně vyjádřila Marie Švábová, která se této problematice dlouhodobě systematicky věnuje. Podobný názor uvedl nedávno i památkový architekt Václav Girsa.

 

Špatný vzor

K nastíněným otázkám, kterým by metodika patrně měla věnovat bližší pozornost – stejně jako eliminaci dalších metodických nedostatků, na něž Švácha poukázal – mohla přispět tolik potřebná otevřená a věcná diskuse, která mohla vést k případným korekcím či aktualizaci materiálu. K takové diskusi však během uplynulých šestnácti let nedošlo – podobně jako v případě dalších, ještě závažnějších problémů spojených s budoucností české státní památkové péče, včetně otázky řešení její budoucí právní úpravy. Naprosto nevyhovující ministerské návrhy památkového zákona, zjevně odtržené od reality, jsou toho tristním dokladem.

V závěru polemiky autor uvádí, že podle mého názoru realizací Hájkových přístaveb dává Národní památkový ústav veřejnosti špatný vzor. K tomu mohu jen podotknout, že by se tak zajisté stalo – naštěstí však k jejich realizaci ještě nedošlo. Již samotná prezentace studií však podle mých informací vyvolávala při jednání s pracovníky územních odborných pracovišť Národního památkového ústavu argumentaci poukazující na záměr dostavby Invalidovny. A to postavení naší nejvýznamnější památkové instituce v očích široké veřejnosti zajisté neprospívá.

Autor působil jako ředitel památkové inspekce ministerstva kultury.