Kauza tropického oleje

Příběh palmových plantáží v Indonésii

Plantáže palmy olejné zabírají 270 tisíc kilometrů čtverečních zemského povrchu. Kdy a proč tento rozmach nastal a jak se změnil život milionům obyvatel žijících v blízkosti palmových plantáží, ukazuje příklad Indonésie, která je největším světovým producentem palmového oleje.

V Indonésii žije v lesích a jejich blízkosti 45 milionů lidí. Skromnou obživu jim donedávna zajišťoval sběr a lov v pralese a také zemědělská půda, na níž si pěstovali na malých výměrách rýži, zeleninu, ovoce a kaučukovníky. Palma olejná, jejíž domovinou je Afrika, se zde začala intenzivněji vysazovat až od sedmdesátých let 20. století. Produkce palmového oleje rostla vlivem globální poptávky a indonéská vláda se tak tímto způsobem snažila překonat asijskou finanční krizi. Díky opatřením tehdejšího prezidenta Suharta se soukromému sektoru otevřel snadný přístup k úvěrům na rozvoj lesnictví a plantážnictví.

 

Zábory půdy v praxi

Nadnárodní korporace dokázaly příležitost využít. Vládou udělované koncese k využívání půdy se navíc přibližně od globální potravinové a hospodářské krize v letech 2007 a 2008 potkávaly s celosvětovým trendem. V této době vznikly stovky hektarů nové zemědělské půdy také v Etiopii, Mosambiku, na Madagaskaru, v Súdánu, Kambodži, na Ukrajině a tak dále. Masivní rozšiřování zemědělské půdy a průmyslových oblastí souvisí jak s růstem populace, tak s poptávkou po globálně obchodovaných a v chudých zemích levně produkovaných komoditách, jako jsou potravinářské produkty, nerostné suroviny či v posledních letech také biopaliva první generace, vyráběná ze zemědělských plodin. Hlavním světovým investorem je Světová banka, k dalším patří soukromé banky a penzijní fondy převážně z Velké Británie a USA. Zájem má i Čína, jejíž kapacity zemědělské půdy nestačí pro pokrytí spotřeby. Podle dokumentu Recipes for Success (Recept na úspěch, 2014) se v posledních letech rozrůstají palmové plantáže v Indonésii asi o tři tisíce kilometrů čtverečních ročně.

Zhruba polovina půdy, která se využívá na pěstování palem olejných, byla původně zemědělská. V indonéském tradičním hospodaření se políčka nechávají z praktických důvodů několik let ležet ladem, aby zarostla sekundárním lesem, až pak jsou opět osázena další plodinou. To nicméně tamní zákony nezakotvují. Ve sporných situacích bývá namísto ochrany místních obyvatel uznáváno právo velkého investora, pokud „přispěje k rozkvětu země“, přičemž tento přínos není dále specifikován. Pro společnost, která chce pěstovat palmy olejné, je tedy velmi snadné obsadit zemědělskou půdu. Palmový prů­mysl je v Indonésii zodpovědný za nejméně pět tisíc pozemkových a lidskoprávních konfliktů. Plantáže bývají zakládány na obecních či soukromých pozemcích bez souhlasu jejich majitelů. Kupní nebo nájemní smlouvy často podepisují zkorumpovaní místní úředníci. Pokud se postižení lidé brání, jsou často násilím přinuceni k vysídlení a odpor je běžně potlačován ve spolupráci s vojáky. K dalším praktikám patří zastrašování, zatýkání a mučení, někdy dokonce vraždy.

Ne všichni místní obyvatelé, kteří přišli o půdu, mohou být u nového investora zaměstnáni, jelikož plantáže sice přinášejí vysoké zisky, ale dávají práci malému počtu rolníků. Ti, kteří měli to „štěstí“, sotva pokryjí za nabízené mzdy své životní náklady – měsíční plat za fyzicky těžkou práci činí v přepočtu přibližně tisíc korun. Sběrači sklízejí plody palem sedm dní v týdnu a jejich pracovní podmínky se mnohdy blíží novodobému otroctví. Doloženy byly i případy dětské práce.

Někteří vesničané se pod vidinou snadného zisku pustili do pěstování palem sami a odkoupili od státu zalesněné pozemky. Zadlužili se však a v dnešní době už svého rozhodnutí mnozí litují, jelikož na palmovém oleji příliš neprofitují. Olej od malopěstitelů se podílí na HDP Indonésie pouze nepatrnou měrou. Navíc se jim uzavřela možnost cesty zpět, stali se na palmovém oleji závislí. Pozbyli jak půdu pro pěstování potravin, tak možnost získávání zdrojů z pralesa. V úvahu už nepřipadá ani tradiční rybolov, poněvadž z řek mizí ryby kvůli nadměrnému užívání hnojiv a pesticidů, které slouží k udržení vysoké produkce palmového oleje. Chemické látky znečišťují také pitnou a podzemní vodu, mořská pobřeží a půdu, takže místní lidé i zvířata trpí různými onemocněními. Logicky rovněž ubývá možností nakupovat místní potraviny. Pěstování palmy olejné tak přispívá k růstu společenských nerovností a za několik let už bude na nápravu indonéského venkova pozdě.

 

(Ne)výhody palmy olejné

Existuje argument, který poukazuje na výraznou efektivitu produkce palmového oleje: „Při pěstování palmy olejné je dosahováno vyšších výnosů než u jiných olejnatých plodin, tudíž je zapotřebí až desetkrát méně půdy.“ Ano, palmové plantáže zaberou jen malé procento z celkové plochy celosvětové zemědělské produkce jedlých olejů. Přesto v masivním měřítku pro Zemi a lidstvo ve výsledku přínosem nejsou.

Započítávány jsou rostliny na vrcholu své produkce. Jenže palma olejná začíná plodit – na rozdíl od sóji, řepky a podobně – teprve v pátém až sedmém roce a vrcholu produkce dosahuje v patnácti letech, poté plodnost klesá. Nejpozději ve věku dvaceti pěti let přestává být rostlina rentabilní a asi pět let poté přirozeně hyne. Je také nutné brát v potaz, že kvanta rostlinné hmoty roky odčerpávají z půdy veškeré živiny a podzemní vodu – jedna palma spotřebuje asi patnáct litrů vody denně.

Na kvalitní půdě mírného pásma lze pěstovat olejniny stovky let, aniž by vznikly ekosystému vážné škody. Oproti tomu půda v tropických deštných pralesích je vyluhována intenzivními dešti a bývá tvořena hrubým křemičitým pískem (například na Borneu). Většina živin se v pralesích nachází v rostlinné hmotě, po jejímž odstranění zůstane jen chudá půda. Výjimku tvoří tropické půdy sopečného původu – například na Jávě. Kvalitní půda se ovšem vyhrazuje náročnějším a hodnotnějším plodinám. Palma olejná se většinou vysazuje právě na chudých půdách nebo rašeliništích, které následně intenzivní pěstování naprosto vyčerpá a zbude ne­úrodná planina, ještě dále degradovaná sesuvy půdy a záplavami.

 

Bez monokultury

V krátké historii moderních plantáží dosud nebyl čas zjistit, kolikrát je na konkrétní lokalitu možné vysadit palmu znovu. Pokud bude mít výsadba nových rostlin nižší než padesátiprocentní výnosnost, nové plantáže už se zřejmě zakládat nebudou. Korporace zaberou další plochy pralesa, přičemž nejjednodušším způsobem, jak přeměnit les na zemědělskou půdu, jsou požáry. Zakládají je často samotní zemědělci a pracovníci palmoolejných korporací. Asi nemusíme připomínat, že hodnota tropických deštných pralesů spočívá i v tom, že jsou obývány vysokým počtem živočišných a rostlinných druhů, z nichž mnohé se nevyskytují nikde jinde na světě. Tropické pralesy také udržují hydrologický režim planety.

Jako alternativa palmového oleje bývá zmiňován kokosový olej. Jeho pěstování si vede oproti palmovým plantážím lépe, protože jde v jihovýchodní Asii o původní plodinu, která tolik nevyžaduje používání hnojiv, pesticidů a herbicidů. Je však nanejvýš důležité poznamenat, že negativní vliv na životní prostředí má každá velkoplošně a intenzivně pěstovaná monokulturní plodina.

Jediným efektivním socioekonomickým nástrojem je rovnoměrná a udržitelná produkce regionálních olejnin, doprovázená snižováním celosvětové spotřeby tuků včetně zcela neefektivních agropaliv. Tropické oleje by měly být pro Evropany spíše doplňkem.

Autorka je publicistka.