Na hodiny hudební a výtvarné výchovy leckdo vzpomíná jako na oázy klidu v nahuštěném školním rozvrhu. Co však od těchto předmětů očekávat dnes? Mají rozvíjet tvořivost dětí, nebo by spíš měly otevírat dveře do světa umění? Základem smysluplnosti jejich výuky je učitel, který má kulturní přehled. Kde ale takové vyučující brát?
„Odráží nezastupitelnou součást lidské existence – umění a kulturu (…) jako proces specifického poznání a dorozumívání, které nelze formulovat a sdělovat jinými než uměleckými prostředky.“ Těmito slovy představuje Rámcový vzdělávací program (RVP) vzdělávací oblast Umění a kultura. Obory, které tato oblast zastřešuje, tedy hudební a výtvarná výchova, jsou součástí školních osnov v českých zemích déle než století. Zůstávají součástí všeobecného vzdělání, přestože se jejich podoba i názvy v průběhu let proměňují.
Obory v RVP nejsou uspořádány hierarchicky. To, které části vzdělání jsou podstatné a které méně, závazné dokumenty neříkají. Neexistuje ani obecný odborný náhled na to, jak vypadají cíle, prostředky a obsahy jednotlivých oborů. Tyto představy vznikají jako součást žité reality, jsou odrazem hodnot společnosti i sdílené zkušenosti. Spojují se v nich osobní zážitky ze školy, stereotypní uvažování i pochybnosti typu „K čemu mi to kdy bylo?“.
Nahlíženo očima veřejnosti, podoba výchov je bohužel žalostná. Hodnocení zbytnosti a nezbytnosti vzdělávací oblasti Umění a kultura jde ruku v ruce s obecnou představou o roli kultury a umění ve společnosti. Výchovy jsou často chápány jako slabé předměty, bez přímého vlivu na rozvoj „konkurenceschopnosti“, jsou neuchopitelné a nespravedlivé, protože úspěch v nich je závislý na talentu. Jejich cílem je relaxace žáků i učitele, podpora a zatraktivnění témat důležitých předmětů, plní reprezentační funkci (zpěv na besídkách, výzdoba chodeb) či slouží jen k nenásilnému vyplnění volného času. Samo vnímání vzdělávacího předmětu (nebo celé sféry kultury) na škále od zábavy k nudě je zhoubné.
Zásadním problémem ovšem je skutečnost, že tyto názory nejsou artikulovány jen hlasem ulice nebo internetového fóra, ale přerůstají do prostředí škol a mnozí učitelé i ředitelé, povyšujíce vlastní zážitky a selský rozum nad kritické uvažování, je uvádějí do života. Jejich přístup zdánlivě funguje, s odbornou stránkou výchov (a často bohužel ani s uměním a kulturou) si hlavu nelámou, děti poslouchají a zpívají písničky, lepí brčka na karton, vybarvují mandaly, výsledky se sdílejí skrze sociální sítě s rodiči a dalšími učiteli a všeobecným přitakáváním se náhled, že je vše v pořádku, jen utvrzuje.
Nerezignovat na umělecké výchovy
Loňský a letošní rok ukázaly, jak hluboké nepochopení výchov a jejich smyslu v naší společnosti panuje. Dobře to loni na podzim ilustroval zákaz hudební výchovy v prezenční výuce z důvodu šíření koronaviru – hudební výchova je přece zpěv. V loňské jarní distanční výuce na mnoha školách výuka výchov neprobíhala vůbec, leckde byla chápána jako nutné zlo. Internetová fóra přetékala nářky rodičů na další nesmyslné úkoly, ostatně online výuka výchov se na většině škol nedoporučuje ani dnes. Přesto se řada učitelů snažila a snaží smysluplnou činností v těchto předmětech naplňovat cíle, které jim ukládají vzdělávací programy, nerezignují na tvorbu, na setkání se světem umění a vzájemné sdílení, které jsou možná „zbytné“, ale svou povahou nám umožňují neredukovat život na pouhé přežití. Mnohde ale výchovy přidávají k úvazku učitelům jiných předmětů, vychovatelkám z družiny nebo zkrátka těm, kdo umějí zahrát na kytaru nebo udrží tužku.
Potenciál hudební a výtvarné výchovy je dobře známý, po desítky let je jejich didaktika rozvíjena na pedagogických fakultách či v rámci oborového výzkumu, řeší ji profesní organizace (např. Společnost pro hudební výchovu nebo na mezinárodní úrovni INSEA při UNESCO). Rámcový vzdělávací program pak tyto poznatky reflektuje a říká, že vzdělávání v oblasti umění a kultury vede žáka k pochopení umění jako specifického způsobu poznání a svébytného prostředku komunikace, k rozvíjení tvůrčího potenciálu, kultivování projevů a potřeb, poznání uměleckých hodnot v širších sociálních a kulturních souvislostech, k tolerantnímu přístupu k různorodým kulturním hodnotám, uvědomování si sebe samého jako svobodného jedince a k chápání procesu tvorby jako způsobu nalézání a vyjadřování osobních prožitků i postojů… Kde se mezi teorií a každodenní praxí tyto cíle poztrácely?
V současné době se pracuje na úpravách RVP ve vzdělávací oblasti Umění a kultura, což je lehce absurdní, protože jak ukazují výzkumy, ještě nedošlo ani k implementaci stávajícího dokumentu platného od roku 2005. Reforma plánovaná pro následující roky má přinést další výrazné změny. Z takzvaných doplňujících oborů – dramatické, taneční a pohybové a filmové a audiovizuální výchovy – by se měly stát další vzdělávací obory, což povede k drobení časové dotace na jednotlivé předměty. Zároveň si nejsem jistá, kolik kvalifikovaných učitelů z těchto oblastí by rádo na základních školách učilo a kolik jich má vystudované i jiné žádané obory tak, aby je bylo možné na školách zaměstnat s rozumným úvazkem…
Nikoli co, ale proč
Jeden ze zásadních problémů estetickovýchovných předmětů vyplývá ze samé povahy kultury a umění. Pohyb a změna, které jsou této oblasti vlastní, kladou na učitele značné nároky. Máme-li udržet krok se současným děním, není možné se spoléhat na učebnice – kurikulum oboru je psáno velmi volně právě s ohledem na živou podstatu umění a nutnost sledovat a přizpůsobovat se novým situacím. Studium aktuálních tendencí, autorské pojetí výuky a didaktická transformace zvolených témat jsou nároky, s nimiž se ne každý učitel má chuť potýkat. Problémem jsou i nekvalifikovaní a neaprobovaní učitelé.
Ukazuje se, že kurikulární dokumenty, učitelé a žáci hovoří odlišnými jazyky a navzájem si nerozumějí. Čím tedy jsou a budou umělecké výchovy v současné škole? Jejich současná svobodná podoba nechává odpověď na tuto otázku konkrétnímu učiteli. Bohužel v situaci, kdy je možno vydat se kamkoli a spolu s žáky objevovat nové možnosti, zůstává řada učitelů stát na místě. Snad ve snaze neudělat chybu, možná z neznalosti oboru či z nedostatku energie a motivace opakují to, co sami zažili. Shánějí oporu na internetu, kde jsou laskavě a se záplavou smajlíků ujišťováni o tom, že stačí pobavit či vyrobit něco „originálního“. Děti tak ze školy nosí absurdní „výkresy“ a „výrobky“, situace se zacykluje a stereotypní představy vítězí. Hledají-li učitelé inspiraci, často se ptají „co“. Copak si dnes vyrobíme? Co budeme dělat? Na totéž se ptají i ředitelé a rodiče. Klíčem ke změně a naplněním potenciálu výchov je ale otázka „proč“.
Domnívám se, že situaci nelze řešit shora novými osnovami ani novým vybavením. Je bytostně závislá na konkrétních učitelích, o něž je třeba pečovat a které je třeba podporovat, na lidech, kteří těmto předmětům dávají svým pojetím obsah.
Autorka učí na Katedře výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě UK.