Současný svět je tak přehledný. V loňském roce, například, vyšly v Čechách jenom dvě pozoruhodné knížky. Tou první – která je navíc mnohem lepší než ta druhá – jsou básně Gerharda Rühma, co pro nakladatelství Rubato přeložil Pavel Novotný. Ke slavnému rakouskému úkazu jménem Gerhard Rühm bych rád podotkl toto:
Pracuju v kavárně, kde veřejně čtou básníci, spisovatelé a překladatelé. Když nemohou číst a vyprávět před obecenstvem, což se v poslední době několikrát stalo, čtou neveřejně v liduprázdné kavárně a my je u toho – s kolegou Lipárem – natáčíme. Před nějakým časem jsme se rozhodli naše literární natáčení oživit něčím, co bych nazval „básnickou interakcí“ nebo „performancí s verši“. Proč jsme to udělali, příliš dobře nevím. A zaznamenávám to celé vlastně s ostychem, protože jako divák performancí s básněmi mívám většinou pocit, že bych raději byl někde jinde.
Vybrali jsme báseň Gerharda Rühma s názvem Úterý a stoupli si před kavárnu (bylo devět ráno) a oslovovali kolemjdoucí, zda by nevešli dovnitř a kousek té poměrně dlouhé básně nepřečetli na mikrofon a kameru. Báseň Úterý jsme zvolili proto, že toho dne bylo úterý. Jak je text udělán, vyjevuje se po přečtení několika veršů: „rodiče mi odkázali úterý/ dělat z úterý ctnost/ kdo jinému úterý kopá sám do něj padá/ rozbřesknout úterý/ žít z úterý do huby/ mít úterý na jazyku/ pochutnávat si na úterý/ v úterý si vyhodit z kopýtka“ atd.
Strkali jsme se před kavárnou a zastavovali lidi. Musím po pravdě poznamenat, že naše úlohy byly rozděleny takto: kolega Lipár tipoval blížící se postavy slovy „Ta vypadá, že by se chytla“, „Ten ne, ten dneska vstal blbě“, případně „To je sympaťák, toho zkus“. A já, pouze já, jsem přicházel až k lidem a děsil je větou, která začínala „Dobrý den, neměla byste chviličku“ nebo „Dobré ráno, neměl byste čas“. Akce se nedařila. Nikdo chviličku ani čas neměl. Jedna žena, která vešla za našich lichotek až do kavárny, se – jakmile spatřila kameru – obrátila na útěk. Kolega Lipár navrhl, že bych měl změnit začátek oslovení na „Dobrý den, máte rád/ráda básně?“ Zkusil jsem to okamžitě, ale situace se nezměnila. Vlastně ano, v jednom případě jsem dostal odpověď, která mě svou jasnozřivostí opravdu zaskočila: „To je nejblbější otázka, kterou jsem tenhle tejden dostal – a to máme teprve úterý!“ vypálil na mě ten milý muž.
Důrazně jsem kolegovi Lipárovi oznámil, že se zastavováním lidí končím a že si role prohodíme. To se stalo – a hle, najednou se všechno změnilo. Do kavárny přicházeli muži i ženy, dívky i chlapci a četli báseň Gerharda Rühma Úterý. Dodnes přesně nevím, čím je kolega Lipár okouzlil – mohu jen konstatovat, že jsme za dvě hodinky byli s prací u konce a že mnoho z příchozích byli cizinci, kteří ale mluvili česky. A tak je na záznamu český překlad zaníceně přednášený s ruským, polským, slovenským a vietnamským přízvukem. A musím taky říct, že když lidé začali báseň Úterý číst, často se od ní nemohli odtrhnout, po chvilce jí úplně propadli a usmívali se a smáli se a četli dál o tom, že „rok má tři sta šedesát pět úterý“, a o tom, že „úterý dělá člověka“. Některé rozkurážené interprety jsme nakonec museli z kavárny mírně vyprovodit. Jedna z účastnic se dokonce vrátila a přivedla dvě kolegyně z kanceláře, které – jak pravila – by si taky chtěly „zapřednášet vo tom úterý“.
Po nějaké době jsem dostal od jednoho z recitátorů e-mail, který zněl: „Vážený pane, číst v úterý o úterý/ bylo něco, co mi rozjasnilo den,/ který nezačal ani trochu dobře./ Děkuji z celého úterý./ Nechystáte něco podobného?/ Nesnáším ještě pondělky a středy./ Boris.“
A se členem ochranky z vedlejšího činžáku, kterého kolega Lipár také zázračně přemluvil (kdo za něj proboha hlídal dům?), se od té doby zdravíme takto: on na mě zdálky mává, pusu od ucha k uchu a na celou ulici volá: „Nazdar, Úterý!“ (a myslím, že to bere jako tykání). A já mu – velmi rozpačitě, protože se to neustále opakuje, a navíc si nejsem jistý tím tykáním – odpovídám: „Dobrý den, nazdar… jojo, úterý… jsem rád, že se vám to líbilo… ti líbilo… jojo, dík… nashledanou, ahoj…“