O kulturní identitě

Víc než dodavatelé úsměvů a sluníčka

Ústřední otázka následujícího eseje z roku 1979 zní, zda a jak lze v případě obyvatelstva frankofonních Antil mluvit o kulturní identitě. Problém podle autorky netkví ani tak v zadušení původní kultury kulturou importovanou, jako spíš v tom, že je těžké z nestejnorodých prvků budovat harmonické formy, natož v atmosféře agrese.

Není to tak dávno, co se začalo hojně hovořit o kulturní identitě. Tímto výrazem se označuje povědomí o jedinečné a jasně definované osobitosti, jež se projevuje na všech úrovních kolektivního výrazu země či národa a díky němuž se tato země či národ může vymezovat vůči jiným zemím či národům. Ovšem na toto povědomí se od počátku pohlíželo s jistou nedůvěrou, velice záhy totiž zjistíme, že vychází z pocitu ohrožení. A vskutku o něm neslyšíme od silných zemí či národů, nýbrž od těch, jež se obávají buď oslabení, nebo přímo ztráty své politické a ekonomické moci. Za příklad můžeme vzít Francii, konfrontovanou se vpádem severoamerických modelů, nebo africké země čelící Evropě. Poznamenejme na okraj, že toto nebezpečí se nevyhýbá nikomu a že pocit ohrožení může být oboustranný.

Strach a pocit ohrožení mohou stát za vznikem silně problematických mýtů. Černé národy si už však mýtů vytrpěly dost. Mýtů stvořených Evropou. Mýtů stvořených samotnými černochy. V tomto směru můžeme sledovat …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě