Odvrácená strana Kanady

Kniha 27 smrtí Tobyho Obeda (27 ­śmierci Toby’ego Obeda, 2019) polské novinářky Joanny Gierak­-Onoszko se skládá z šestnácti příběhů. Hrdinou prvního je Toby Obed. Jak autorka píše, Obed o sobě neříká, že je „absolventem školy Yale, kterou v North West River provozovala charitativní organizace Grenfell“. Říká: „Jsem ten, kdo přežil. Zůstal jsem naživu.“ Tony Obed prošel jednou z kanadských rezidenčních škol vytvořených za účelem převýchovy původních obyvatel, které fungovaly od 19. století do roku 1997. Posláno do nich bylo přes sto padesát tisíc dětí. Kromě nuceného užívání angličtiny, nových zvyků a nevyhovujících hygienických podmínek, které vedly k šíření nemocí, se mnozí chovanci setkali s násilím a sexuálním zneužíváním. Šest tisíc dětí v těchto školách zemřelo. I proto o sobě Obed a další říkají, že jsou „přeživší“. Jenže, jak dodává Gierak­-Onoszko, „když přežiješ, je to jen a jen tvůj problém“.

Papeže mrazí

Jiná přeživší, ústřední postava posledního příběhu Evelyn Korkmazová, byla žačkou Katolické internátní školy ve Fort Albany. Katolická církev ostatně provozovala většinu těchto škol. Autorka s ní dělala rozhovor v roce 2018: Korkmazová mluví o plánu navštívit Vatikán se dvěma zprávami pro papeže Františka: „Zaprvé, že má povinnost přijet do Kanady a omluvit se za to, co nám církev prováděla v internátních školách, co nám prováděla systémově a otevřeně. A zadruhé, že už je nejvyšší čas, aby katolická církev přestala tolerovat jak ty kněze, kteří ubližují dětem, tak ty, kteří později chrání viníky.“ Omluva v době publikování knihy nepřišla: papež František pouze vyjádřil nad jednáním katolické církve lítost, což komunity původních obyvatel Kanady pochopily jako odmítnutí převzít za věc zodpovědnost. Situace se ale změnila letos v dubnu, kdy papež František prohlásil, že cítí nejen lítost, ale i stud a omlouvá se.

Jedná se o výsledek dlouholetých snah zástupců komunit Inuitů, Métisů a Prvních národů, podle nichž jde ale jen o první krok. Někteří papežovu omluvu dokonce označili za prázdné gesto. Skutečná omluva by podle nich měla proběhnout na kanadské půdě (papež se do Kanady chystá v létě) a měla by být provázena navrácením posvátných artefaktů, které katolická církev zabavila, a finančním odškodněním přeživších. Mezi další požadavky patří odtajnění a zpřístupnění relevantních dokumentů, jež má katolická církev k dispozici, a také důslednější vyšetřování případů zneužívání v církvi. Jen tak bude možné, aby se situace už nikdy neopakovala.

Papež František ve svém projevu k zástupcům komunit původních obyvatel tematizoval mezigenerační trauma a omluvil se i za nedostatek respektu vůči „vaší identitě, vaší kultuře a spirituálním hodnotám“. Zároveň prohlásil, že ho mrazí při myšlence na „soustředěnou snahu vštípit vám pocit méněcennosti a oloupit lidi o jejich kulturní indentu“. Tato snaha přitom nebyla nějakým vedlejším produktem katolického vzdělávání, ale cílenou církevní politikou. Vycházela z papežské buly z roku 1493, která upravovala právní vztah k novým teritoriím a stala se základem přístupu k domorodým obyvatelům (katolickou církví nebyla nikdy oficiálně odvolána). Pokřesťanštit a asimilovat ale nechtěla původní obyvatele Kanady jen katolická církev, ale i kanadská vláda, která také část škol sama provozovala.

Nelichotivé zrcadlo

Mezi nejsilnější stránky knihy Joanny Gierak­-Onoszko patří právě snaha postihnout systémovou povahu pokusu zničit původní kultury. To se autorce daří poukazováním na společné rysy i rozdíly mezi jednotlivými osobními příběhy. Zároveň tyto příběhy doplňuje informacemi o úředních postupech, které určovaly jak školský systém, tak cestu k prokázání viny a pokusy o nápravu pod vedením Komise pro pravdu a smíření, která byla zřízena v roce 2008. Sledujeme ale i osudy spoluviníků, z nichž mnozí byli osvobozeni, zmizeli či vůbec nebyli obviněni. Někdy se obě skupiny mrazivým způsobem protínají. Jedna z nejkrutějších vychovatelek v historii kanadských rezidenčních škol Anna Wesleyová byla sama Kríjka. „Byla to jejich sousedka, žena patřící k Prvním národům v okolí Attawapiskatu. Roky byla zavřená v katolické internátní škole, přežila ji, ale školu samotnou ve skutečnosti nikdy neopustila. Zůstala v ní, aby vychovávala děti stejným způsobem, jakým byla vychovávána ona sama.“

Kniha tedy nepředstavuje Kanadu jako utopický domov rozmanitých kultur, ale jako zemi, která dlouhodobě nezvládá naplnit potřeby svých původních obyvatel a ovšem také obyvatelek: Gierak­-Onoszko věnuje zvláštní pozornost i genderové dynamice a ukazuje, že si Kanada navzdory své pověsti ochránkyně ženských práv stále nárokuje právo rozhodovat o osobních životech svých obyvatelek. Píše o nucených sterilizacích původních Kanaďanek, roli násilí v jejich každodenních životech a také o zastaralé legislativě, kvůli níž indiánská žena sňatkem s bělochem ztrácí jakékoli výhody spojené se statusem původního obyvatele. Výsledkem je „sociální vyloučení, izolace a stále častěji bída“. Tato tvář Kanady není na první pohled viditelná, stejně jako nejsou viditelní její původní obyvatelé. Jak autorka poznamená se svým charakteristickým suchým humorem, na Yonge Street v Torontu, které BBC v roce 2016 prohlásila za „nejmezinárodnější“ město světa, narazí „průměrný Toronťan s větší pravděpodobností na turistu ze Sopot než na někoho z Prvních národů“.

Gierak­-Onoszko zároveň reflektuje výhody i omezení, které měla jako polská reportérka v Kanadě. Kvůli absenci terapeutického vzdělání si prý netroufla položit všechny otázky či nechat přeživší opakovat již zaznamenaná svědectví. Vzhledem k množství a povaze informací přesto muselo být psaní reportáže psychicky náročné. Kniha však nikdy nesklouzne ke kupení syrových popisů bití, zneužívání a ponižování, ale vždy tyto informace vztahuje k tomu, co se s přeživšími dělo dál a jak takové zacházení působilo na jejich komunity. To reflektuje i změna názvu: v poděkování se dozvíme, že se kniha měla původně jmenovat Neutěšení, ale autorka si po konzultaci s polským kanadistou Toma­szem Sorokovem uvědomila, že by takový název byl „příliš zraňující a paternalistický“.

Pomalé změny

27 smrtí Tobyho Obeda není první knihou na téma rezidenčních škol, která vyšla v českém prostředí. Fikční zpracování skutečného příběhu žáka takové školy si čeští čtenáři mohli přečíst i v knize Wenjack (2016, česky 2019) kanadského spisovatele Josepha Boydena. Zároveň se o kanadských internátech začalo psát zejména poté, co byly ve městě Kamloops loni nalezeny ostatky více než dvou set dětí. Následovaly další hrůzné nálezy. Takové informace budou pravděpodobně přibývat: kromě škol se totiž podobný systém týkal třeba i nemocnic, o nichž ještě zdaleka vše nebylo řečeno. Pokračovat ale bude i cesta za spravedlností. Soudy se vracejí k pachatelům, kteří dosud unikali: například na obláta Johannese Rivoira, žijícího v důchodu ve Francii, byl v roce 2022 vydán v Kanadě zatykač pro sexuální zneužívání jeho svěřenců ve škole. Další změny se týkají kanadské politiky, výrazů používaných k popisu původních obyvatel nebo třeba pojetí čítanek pro děti. Jsou to změny pomalé a nic nezmění na mrtvých dětech, zničených komunitách a zapomenutých jazycích. Přesto má zpětná reflexe spáchaných zločinů pro přeživší svou hodnotu. Osvěta je stále zapotřebí – třeba i v podobě recenzované publikace.

Autorka je amerikanistka.