Tristan, Isoldin milenec, hodně a daleko skáče. Staročeské verzi tohoto příběhu Tristanovy (zde Tristramovy) dodávají rytmus. Skok na postel, při kterém se hrdinovi otevřou staré rány a krev zalije Isoldu (Izaldu), poslouží rádcům jejího manžela, krále Marka, jako důkaz jejich cizoložné lásky. Tristram má být potrestán, zachrání se však skrz úzké okénko kaple, skočí do řeky, přeplave ji a uchýlí se do lesního úkrytu, kde po nějaký čas s Izaldou žije. Po rozpadu tohoto dočasného ráje a Izaldině návratu k Markovu dvoru se s ní stýká v přestrojení, maskuje svou tvář, nakonec jej však lze identifikovat právě podle jeho podivuhodných skoků.
Není tudíž překvapivé, že Tristram ke skákání odkazuje, i když se na turnaji potýká s jistým rytířem jménem Štilfrid: „Tristram běže v zahradu, chtě s Štilfridem míti svádu, na Štilfrida voláše, řka: ‚Musíť tebe zaplakati tvá máti, chciť skoku tvého ukrátiti…‘“ Štilfrid však Tristrama rychle sráží ze sedla, probodává …
