Autory a autorky současného Donbasu nespojuje pouze válečná zkušenost, ale také potřeba dát hlas přehlíženým obyvatelům a zachytit symbolickou geografii specifického regionu. Znovu se potvrzuje, že literatura může být nástrojem marginalizované kultury i obranou proti kolektivní amnézii.
Opomíjený východní okraj Ukrajiny se dostal do centra pozornosti po vypuknutí konfliktu s Ruskem v roce 2014. Válka podnítila i potřebu literárně zachytit symbolickou geografii regionu, který se rychle mění ve spálenou zem. Texty spisovatelů a spisovatelek Donbasu nespojuje pouze traumatická válečná zkušenost, ale také snaha propůjčit hlas místním lidem. Válka v jejich dílech neničí jenom lidské životy, ale také jednu osobitou krajinu; příběh války není univerzální, ale zůstává pevně zasazen do konkrétního prostoru, který se vyznačuje dvěma hlavními rysy: periferním postavením na pomezí dvou kulturních celků a převážně industriálním charakterem. Spolu s válkou pak vyvstávají otázky po individuální i kolektivní identitě obyvatel Donbasu a jejich vztahu ke zbytku Ukrajiny i k vlastní minulosti.
V básních Ljuby Jakymčuk nebo Oleksije Čupy, románech Vladimira Rafejenka a Serhije Žadana či povídkách Olafa Clemensena hraje důležitou roli paměť jako konstitutivní prvek společenství. …
