Třetí celovečerní film italského režiséra Michelangela Frammartina se zabývá komplexními vazbami mezi různými částmi viditelného světa. Snímek o průzkumu kalábrijské jeskyně Bifurto je opět vizuálně úchvatný a myšlenkově podnětný.
Filmoví tvůrci pěchovaní do škatulky takzvané pomalé kinematografie obvykle v rozhovorech opakují stále táž východiska, tytéž vzletné cíle a velké vzory: „Filmy mají rozvíjet samotnou schopnost vidět, sledovat skutečnost odvíjející se nám před očima…“ „Podstatnější než rozumět je naučit se vnímat a cítit zpřítomňovaný svět…“ „Příběh, zápletka a význam musí ustoupit před vlastní existencí předmětů, přírody, živých bytostí…“ „Při zachycování esence života a hmoty není na škodu nepředvídatelnost, otevření se omylu, neznámu a nahodilosti, jako když někam vtrhne život sám…“ A především: „Mimo kino může film stěží fungovat.“ Toť melanž z výroků Tsai Ming-lianga, Carlose Reygadase a Michelangela Frammartina, jimž všem nejde o nic menšího než vyjádřit filmem „pravdu existence hmoty v časoprostoru“. Zdá se, jako by měli jeden přístup, jejich filmy ovšem diferencuje množství …
