Zážitek realismu

Nejhlubší evropská jeskyně ve filmu Díra

Třetí celovečerní film italského režiséra Michelangela Frammartina se zabývá komplexními vazbami mezi různými částmi viditelného světa. Snímek o průzkumu kalábrijské jeskyně Bifurto je opět vizuálně úchvatný a myšlenkově podnětný.

Filmoví tvůrci pěchovaní do škatulky takzvané pomalé kinematografie obvykle v rozhovorech opakují stále táž východiska, tytéž vzletné cíle a velké vzory: „Filmy mají rozvíjet samotnou schopnost vidět, sledovat skutečnost odvíjející se nám před očima…“ „Podstatnější než rozumět je naučit se vnímat a cítit zpří­­tomňovaný svět…“ „Příběh, zápletka a význam musí ustoupit před vlastní existencí předmětů, přírody, živých bytostí…“ „Při zachycování esence života a hmoty není na škodu nepředvídatelnost, otevření se omylu, neznámu a nahodilosti, jako když někam vtrhne život sám…“ A především: „Mimo kino může film stěží fungovat.“ Toť melanž z výroků Tsai Ming­-lianga, Carlose Reygadase a Michelangela Frammartina, jimž všem nejde o nic menšího než vyjádřit filmem „pravdu existence hmoty v časoprostoru“. Zdá se, jako by měli jeden přístup, jejich filmy ovšem diferencuje množství různorodých metod a účinků.

V regionalistické tvorbě posledního jmenovaného, kalábrijského rodáka a milánského filmaře, videoartisty a pedagoga Michelangela Frammartina, se odhalujícímu oku kamery opakovaně poddává atmosféra ekonomicky chudé, avšak přírodními poklady oplývající a spirituálním nábojem prodchnuté Kalábrie. Členitá krajina strážená majáky a starobylými městečky, posetá pasteveckými usedlostmi na horských planinách a podsklepená neprobádanými komplexy žije pomalým rytmem, zatímco v kině před plátnem pádí čas.

 

Majestát propasti

Ve svém třetím filmu Díra vtahuje Frammartino do tohoto zapomenutého prostředí i svět za jeho hranicemi. Poprvé pracuje se stereotypem o „dvou Itáliích“ – zaostalém a ospalém rurálním jihu, odkud mládež masově prchá na vyspělý, hektický, ekonomickým zázrakem bující průmyslový sever, kde pro mrakodrapy není vidět nebe. Kultura modernity, rychlosti a masové zábavy se připomíná nejprve skrze obrazovku černobílé televize sledované místní komunitou přímo na ulici městečka v srdci kalábrijského přírodního parku Pollino. Nato do kraje přijedou mladí členové Piemontské speleologické skupiny, aby zde prozkoumali a zmapovali propast Bifurto. Napůl tajný nadšenecký podnik vyústí v srpnu 1961 objevem nejhlubší evropské jeskyně.

Frammartinovi se roku 2016 naskytla příležitost do jejích krkolomných útrob sestoupit s vlastní výpravou. Její členy a členky oblékl do kombinéz z šedesátých let, vyzbrojil vybavením z téže doby a nechal je sondovat temné hlubiny pochodněmi z populárních časopisů, z jejichž ohořelých stránek dopadlých na dno propasti na nás hledí dávno mrtvé, ale v jistém smyslu přece jen stále živé osobnosti. Režisér přitom prohlásil, že Díra není rekonstrukcí památné expedice, ale osobní poutí v jejích stopách. V duchu Roberta Bressona nezamýšlel vytvořit teatrální spektákl o triumfálním dobytí přírody, ale autentický kinematografický zážitek z její velikosti. Protagonistům ztělesněným neherci Frammartino nedává psychologický rozměr, nesděluje jejich jména, nenahlíží jim příliš do tváří. Nezajímají ho „příběhové zlomy“, ale pomalý proces putování obtížným terénem. Při náročném sestupu k nitru země zaujímá stejnou pozici jako reportér z archivního pořadu, který se při pohodlném výjezdu zdviží na vrchol milánského mrakodrapu Pirelli prohlašuje za průvodce po těžko přístupných místech a za zprostředkovatele emocí.

 

Cinefilova sluj

Divákovy emoce nejmocněji rozechvívá vrstevnatý zvukový design, který nás vtahuje do tajů prostoru mimo záběr podobně jako poeticky observační symfonie Victora Kossakovského z prostředí poznamenaných lidskou kulturou. V obklopení ruchy z říše za prahem viditelného, osvětleného a poznaného jsem si připomněl Bressonovu poznámku o vzdáleném zapísknutí lokomotivy zahrnujícím v sobě celé nádraží. Díky systému Dolby Atmos 5.1 se prostor rozšiřuje, prohlubuje, vylévá z rámů plátna i speleologických map a děsivě obestírá diváka dezorientujícími zvukovými přeludy, charakteristickými pro akustiku propasti, v níž rezonují ozvěny sebenepatrnějších šelestů. Průzkumníci se tak ocitají na nejasném pomezí mezi blízkým a vzdáleným, dávným a nedávným, reálným a vsugerovaným. Ideální branou do Frammartinovy Kalábrie je stejně jako u těch nejbombastičtějších blockbusterů jen a pouze kinosál vybavený solidní zvukovou aparaturou. Pouze v cinefilově sluji Díra patřičně duní a dokazuje neschopnost televize, streamingu, DVD či Blu­-Raye plně zprostředkovat filmové zážitky.

Také stroze observační kamera mistra Renata Berty si pohrává s mimozáběrovými jevy. Mraky táhnoucí po nebi odezíráme ze stínů putujících po povrchu plání a skalních masivů. Film od prvního záběru provokuje neviditelné, skryté a zastíněné: v jícnu pomalu se prosvětlující jámy nestojí živí lidé – z temnoty vystupuje jen sugestivně tvarované sousoší stvořené přírodou. Přes všechny opozice se zde hledají spíše vazby, a to jak mezi lidmi z různých regionů, tak mezi přírodou a člověkem, který je do ní neoddělitelně vsazen. Parametrický styl filmu, založený na opakování a variacích situací, obrazů i ruchů, systematicky propojuje všechny přítomné organické i anorganické formy existence coby částice jednoho ekosystému. Nejprominentnějšími motivy jsou přitom světlo a neartikulované volání rozléhající se prostorem.

 

Dobrodružství transformace

Jak speleologové pronikají dále a hlouběji podzemím vstříc neodvratnému konci, vyhasíná v paralelních výjevech život starého pastevce. Lékař mu prohlíží zornici svítilnou, zatímco kužel reflektoru v jeskyni nabírá podoby příslovečného světélka na konci tunelu. Neživý komplex splývá s živým organismem, jímž proniká zkoumavý, diagnózu hledající pohled specialisty. Když poté dědovi svlažuje přítel rty kapkami vody, zanechá výprava v podzemí kameru na místě, z něhož se – jak postupně odcházejí průzkumníci – pomalu vytrácí světlo, až opuštěný aparát osamí v naprosté tmě, prostoupené jen kapáním podzemní vody. Postup jeskyní tak vyznívá jako cesta životem, kdy stín padá na minulé, zatímco vpředu nevyhnutelně čeká poslední slepá síň.

U Frammartina však není konec nikdy definitivní, cosi po něm vždy zůstává a nově začíná. Jeho starci umírají, aby jejich duch nabyl nové formy, prosákl do půdy, prodchl éter a zamlžil brýle přeživších. Témuž dobrodružství transformace režisér zasvětil svůj předchozí, pythagorejský snímek Čtyřikrát (Le quattro volte, 2010), v němž duše staříka prochází ve čtyřech blocích čtyřmi stadii, od lidské formy přes zvířecí a rostlinnou až po minerální. Snad právě z vědomí nesmrtelnosti vychází svatý klid vrásčitých tváří kalábrijských dědů i meditativní prolnutí poetického vyprávění s plynutím času, subtilními proměnami prostoru a bytím živé i neživé přírody.

Autor je filmový publicista.

Díra (Il buco). Itálie, Francie, Německo 2021, 93 minut. Režie Michelangelo Frammartino, scénář Michelangelo Frammartino, Giovanna Giuliani, kamera Renato Berta, střih Benni Atria, hrají Antonio Lanza, Nicola Lanza, Paolo Cossi, Claudia Candusso, Mila Costi ad. Premiéra 14. 7. 2022.