Sport není neškodná zábava, ale složitý komplex společensko-politických, ideologických a ekonomických vztahů, který si říká o kritické promýšlení. Jak radikálové z revolučního roku 1968, tak i současné protesty odhalují negativní základy i důsledky této populární lidské aktivity.
„Sokrates dal gól! Řekové šílí! Sokrates skóruje, dostal krásný centr od Archimeda. Němci to rozporují. Hegel tvrdí, že realita je pouze apriorní doplněk nenaturalistické etiky, Kant prostřednictvím kategorického imperativu zastává názor, že to ontologicky existuje pouze v imaginaci, a Marx tvrdí, že šlo o ofsajd,“ komentuje rozhodující moment fotbalového zápasu hlas komika Michaela Palina. Právě legendární skeč britské komediální skupiny Monty Python je zřejmě nejznámějším příspěvkem na téma filosofie a sportu. Na fotbalovém hřišti se spolu utkávají jedenáctky Řecka a Německa složené z nejlepších filosofů zmíněných zemí. Poté, co po úvodním hvizdu všichni zahloubaně přemýšlejí, aniž by jevili zájem o míč, komentátor vkládá naděje na změnu dosavadního vývoje zápasu do střídajícího Karla Marxe. Ten ze sebe po dynamické rozcvičce shodí rudou kombinézu a s knihou v podpaží doslova vlítne na hřiště, aby nakonec upadl do stejné filosofické polohy jako ostatní.
Podobná situace se odehrála i na poli teorie sportu. Na konci šedesátých let s vervou vtrhli na intelektuální hřiště autoři, kteří jsou dnes řazeni do specifické disciplíny známé jako kritická teorie sportu. Ústřední roli sehrál německý sociolog Bero Rigauer a jeho francouzský kolega Jean-Marie Brohm, kteří začali z marxistické perspektivy rozkládat již v té době extrémně populární a politicky dlouho nedotknutelný fenomén. Zatímco Rigauer podrobil sportování dekonstrukci, aby ukázal, že nejde o bezduchou zábavu, ale o práci, která se navíc plně řídí kapitalistickou logikou, Brohm se vytasil s mnohem důkladnější kritikou.
Prostřednictvím konceptů Louise Althussera ukázal, že sport je součástí ideologického státního aparátu, freudovsky laděnou psychoanalýzou ho odhalil jako represivní a desexualizující aktivitu a aplikací historického materialismu se dostal až k originální rekonceptualizaci způsobu výroby, kterou nazval sportovní. Sport zde jednou nabírá podobu olympijského opia lidstva, jindy se zase sportovci stávají oběťmi mechanizace lidských těl pro potřeby akumulace kapitálu.
Duch osmašedesátého
Po takovém soustavném rozbíjení sportu již není možné vnímat jej jako únik ze jha řádu kapitalistické práce, ale ani jako samostatnou autonomní oblast k bádání. Ve výsledku Brohmova teoretická intervence přináší rozklad jednorozměrného sportu na multidimenzionální produkt společenských podmínek a jejich rozporů, které nejenže pomáhá reprodukovat, ale především je dokonale ztělesňuje. Termín intervence není náhodný. Kritickou teorii nedefinuje pouze nesmiřitelná kritika odhalující sport jako nástroj komodifikace či odcizení, ale zároveň přímo navazuje na doménu praxe. Alespoň v tomto smyslu s ním nakládá i Brohm. Marxistický u něho není pouze pojmový aparát, ale i snaha změnit zavedené struktury ve sportovních institucích. Sám tuto praxi nazývá procesem militantní antiinstitucionalizace. A svoji intelektuální činnost chápe v přímé návaznosti na ducha revoltujících osmašedesátníků, jejž v rámci sportu reprezentovala několikadenní okupace sídla francouzské fotbalové federace – kým jiným než amatérskými fotbalisty z Paříže a blízkého okolí…
Jestliže kritika vedená Brohmem útočila na sport z intelektuálních pozic a na praktické rovině vyzývala k bojkotu olympiád či fotbalových šampionátů, samotní sportovci přinesli kritickou praxi přímo z nitra sportovního dění. Právě v horkém létě osmašedesátého roku se letní olympiáda v Mexiku stává dějištěm, na němž vystoupí politicky angažovaní sportovci. Zatímco tichý protest Věry Čáslavské během sovětské hymny jako porušení olympijské apolitičnosti interpretován nebyl, američtí sprinteři John Carlos a Tommie Smith byli okamžitě po ikonickém zdvihnutí zaťatých pěstí v černé rukavici na medailovém pódiu vyloučeni z her. Roli sehrálo také to, že gesto Čáslavské mohlo být považováno nejen za protest proti vpádu sovětských vojsk do Československa, ale rovněž za nesouhlas s vítězstvím její sovětské soupeřky. O své ryze politické motivaci promluvila až mnohem později. Zato potrestaní afroameričtí sportovci neváhali už tehdy vysvětlit své gesto, včetně rozepnuté bundy a zutých bot, jakožto teoreticky promyšlenou demonstraci proti rasové diskriminaci i chudobě. Exemplární potrestání nemělo dopad jen na kariéry obou sprinterů (v podstatě vedlo k jejich konci), ale i na jejich civilní životy. Kritika a její anihilace tak odhalila základní – leč implicitní – sportovní princip, v němž obdivované hvězdy nejsou ničím jiným než nahraditelnou a dobře vykořisťovatelnou pracovní silou.
Protesty vracejí úder
Po extrémně produktivní dekádě v sedmdesátých letech potkává sportovní postmarxismus podobný osud jako celé toto emancipační hnutí. Rigauer časem opouští radikálně politická východiska a stal se z něho zdrženlivý sociolog sportu. Úpadek francouzské klaky se zase projevuje rostoucím nezájmem přispívat do časopisu Quel Corps?, a ten v osmdesátých letech zaniká. Sport se stává předmětem stále populárnějších kulturálních studií, sociologicky vděčných výzkumů fanouškovské subkultury a politicky zcela zdrženlivé fenomenologie sportu.
Kritika sportu tím ale neskončila. Zatímco Brohm a spol. ve své době kritizovali olympiády, protože v nich odhalili ztělesnění fašistické dehumanizační tendence, dnes se jejich pořadatelství zcela nepokrytě udílí zemím porušujícím lidská práva. Ne náhodou se na přelomu tisíciletí vrátily hlavní myšlenky francouzských (anti)sportovních radikálů na pulty knihkupectví a došlo i k reinkarnaci zmíněného kritického magazínu pod názvem Quel sport?. A protestní projevy se v poslední době stále častěji objevují i na hřištích a závodištích. Klečení při americké hymně sice stálo Colina Kaepernicka místo v lize amerického fotbalu, jeho protirasistické gesto se však rozšířilo a dostalo se i na trávníky kontinentálního fotbalu. Ještě před několika roky bylo něco takového ve sportovních kruzích zcela nepředstavitelné.
Brohm vždy zdůrazňoval, že sport je odrazem a produktem své doby. V současnosti se právě v jeho zemi sport dostává pod palbu environmentální kritiky. Majitelé golfových hřišť na jihu Francie žehrají na guerillové akce, při nichž jsou golfové jamky zalévány betonem na protest proti masivní spotřebě vody při udržování krátce zastřižených trávníků. Ekologická kritika jde ruku v ruce s kritikou sociální, protože zavlažování golfových dvorců ve výsledku přináší kratochvíli jen bohatší části společnosti. I slavné cyklistické zápolení Tour de France se letos stalo terčem několika blokád projíždějícího pelotonu pro svůj podíl na sportswashingu. Zdánlivě ekologicky vyhlížející cyklistika totiž kromě ohromného vozového parku, který celou ekipu závodníků doprovází, stojí na kapitálu ropných a petrochemických korporací. Kritika ve sportu se opět stává nástrojem, který podobně jako pythonovský Karl Marx ukazuje, co a kdo zrovna stojí v ofsajdu.
Autor je sociolog.