Úmrtí prvního – a zároveň posledního – prezidenta Sovětského svazu Michaila Gorbačova svádí mnohé komentátory k myšlenkovým zkratkám a k vykreslování jeho osobnosti v přehnaně pozitivním světle. I když se Gorbačov zasadil o ukončení studené války, nesmíme přehlížet sporné aspekty jeho politiky.
Michail Gorbačov stál v čele Sovětského svazu v rozmezí let 1985 a 1991. Za tu dobu se odehrála řada významných historických událostí: od havárie v jaderné elektrárně v Černobylu po rozpad největšího eurasijského státu. Na západ od hranic bývalé „říše zla“ se Gorbačov jeví především jako kladný hrdina, který zahájil perestrojku a ukončil studenou válku, v Rusku však stále platí za kontroverzní postavu a bývá nazírán jako až příliš slabý generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS). Poslední dvacetiletí, kdy se začal vracet imperiální velkoruský mýtus, jméno jednoho z nejrespektovanějších sovětských politiků druhé poloviny 20. století získalo v Rusku dokonce pachuť nepřítele státu.
Incidenty a represe
Od začátku války na Ukrajině je zcela zřejmé, že newspeak sovětské éry nezmizel. Invazi se opět říká „speciální operace“ a vyvražďování civilistů „bratrská pomoc“, k níž údajně dochází v rámci „denacifikace“ Ukrajiny. V Gorbačovově éře užívání tohoto slovníku sice zesláblo, ale rozhodně úplně nezmizelo. Například v roce 1986, kdy došlo k havárii černobylské jaderné elektrárny na severu Ukrajiny, sovětská média a oficiální orgány v čele s generálním tajemníkem zamlčovaly a bagatelizovaly důsledky katastrofy, jíž se tehdy eufemisticky říkávalo „incident“.
Podobně pochybné bylo jednání sovětského vedení během etnického konfliktu v Náhorním Karabachu v letech 1988–1989, tehdy autonomní ázerbájdžánské oblasti, jenž vyústil v demonstrace požadující nezávislost Ázerbájdžánu na Sovětském svazu. Následovalo vyhlášení výjimečného stavu a 20. ledna 1988 vstoupila sovětská vojska do ázerbájdžánské metropole. Hlavní záminkou bylo potlačení nepokojů (které ovšem v té době už povětšinou utichaly) a o život tehdy stejně přišlo na 170 lidí. Především ale pozdější zkoumání tehdejších událostí ukázalo, že se tato akce plánovala dlouho dopředu.
Další násilné potlačování opozice následovalo v roce 1989 v Tbilisi – také zde byly oběti na životech. Realita rozpadající se říše sice donutila na konci téhož roku Gorbačova podepsat rezoluci odsuzující použití síly proti účastníkům dubnové demonstrace, ale nést odpovědnost za její rozehnání odmítl s odůvodněním, že se o tragédii dozvěděl až zpětně. Vlna represálií se následně rozšířila i do Lotyšska, které v roce 1990 vyhlásilo nezávislost a sestavilo vlastní vládu. V lednu následujícího roku se v Rize policisté podřízení ministerstvu vnitra SSSR a potom i sovětská armáda neúspěšně pokusili znovunastolit vládu Moskvy. Pouliční boje trvaly tři dny a skončily Gorbačovovým odsouzením vystoupení Lotyšska ze Sovětského svazu.
Pragmatické tahy
Gorbačov se samozřejmě zásadně lišil od předchozích „chodících mrtvol“ sovětské politické elity – na tehdejší poměry byl nejen mladý, ale i charismatický. Jeho vnitřní politika však navazovala na jednání jeho předchůdců, a výjimkou nebylo ani zamlčování, zastrašování a popírání předchozích rozhodnutí.
Poté, co získal Nobelovu cenu za mír a odešel z aktivní politiky do důchodu, působil Gorbačov jako komentátor společenských změn. Některá jeho vyjádření přitom jako by uvízla v minulém století. Připomeňme, že zpočátku podporoval Vladimira Putina. Částečný obrat nastal v roce 2008, když v rozhovoru pro New York Times kritizoval volební systém v Rusku. Následovalo znepokojení nad stagnující demokratizací společnosti a především nad Putinovým dosazováním kamarádů z mokré čtvrti do nejvyšších politických funkcí. Navzdory těmto kritickým komentářům nicméně Gorbačov v květnu 2016 podpořil anexi Krymu, a dokonce se v rozhovorech chlubil, že by na místě současného ruského prezidenta udělal totéž.
Předešlý výčet sice v porovnání se zvěrstvy, jichž se dopouštěli předchozí sovětští vůdci či následující ruští prezidenti, obsahuje v zásadě běžné utilitární a pragmatické politické tahy, to však neznamená, že bychom je měli akceptovat či přehlížet. Mohlo by se pak lehce stát, že z piety vytvoříme portrét věčně usměvavého „Gorbiho“. Gorbačov přinesl střední a východní Evropě vytouženou svobodu, avšak vlastní zemi držel zkrátka. Není proto divu, že se vedení chopili noví diktátoři, kteří pozornost světa bohužel upoutali opět násilím a terorem.
Autorka je komparatistka.