Velké věci v závorce

Obrazy pandemie v současné české próze

Řada českých autorů a autorek se již během prvního pandemického jara zapojila do literárních projektů, jejichž cílem bylo podat zprávu o mimořádné době a vypořádat se s všudypřítomným strachem. S odstupem času se ale některá svědectví mohou jevit poněkud zbytečná.

Časopis Reflex začal na jaře 2020 uveřejňovat tzv. koronavirový dotazník, v němž známé osobnosti popisovaly, jak je ovlivnila pandemie. Spisovatel David Zábranský na otázku, koho si dnes váží, odpověděl: „Každého, kdo dokáže mlčet a počkat s vyjádřením ke karanténě ještě pár dní, týdnů, let…“ A sled netrpělivých hlasů českých spisovatelek a spisovatelů, snažících se literárními obrazy popsat, kterak se zase jednou neuvěřitelné stalo skutkem, jeho slovům dodávají váhu. Škoda, že Zábranského kolegyně a kolegové ani on sám nepočkali ještě několik měsíců či let, kdy by potřeba svědectví a zbrklého komentáře dozrála ve schopnost reflexe, jež se často bez trpělivého pozorování neobejde.

Dosavadní ohledávání důsledků pandemie sice zatím žádný zásadní literární počin do české prózy nepřinesla, za pozornost ale určitě stojí. Ukazují totiž, jaké otázky si literatura v časech nouzového stavu může klást i proč v jejich formulování či zodpovídání selhává. Náladu, motivy i témata pandemického psaní vlastně dobře postihuje zmiňovaný koronavirový dotazník: Je něco pozitivního na domácí karanténě? Co vás rozčílilo a rozesmálo? Co čtete? Na co se díváte v televizi? Co posloucháte? Jak získáváte informace a komu věříte? Z čeho máte strach? Na co z posledních dnů nikdy nezapomenete? Změnil jste stravovací návyky? Čeho se vzdáte i po skončení epidemie? Otázky předznamenávají dobu pandemie jednak jako paradigmatický zlom, jednak jako stav izolace a frustrace. Jako dobu emocio­nálních výkyvů, ohrožené racionality a ztráty pracovních návyků. Ale možná také naděje v obrodu světa, v němž budeme jinak jíst, milovat i pracovat. A číst.

 

Držet palce nestačí

Již během první pandemické vlny vznikají dvě povídkové antologie. Berlínské České centrum iniciuje antologii „koronapovídek“, nazvanou Objekty v zrcadle jsou blíž, než se zdají být (2020). Původně se mělo jednat o texty autorů se silným vztahem k německému prostředí, jako jsou Jaroslav Rudiš, Tereza Semotamová nebo Radek Fridrich, publikované na webu v němčině. Postupně se přidávali i autoři s vazbou na jiný kulturní prostor, například Bianca Bellová, Lucie Faulerová, Iva Pekárková, Markéta Pilátová nebo David Zábranský, a povídkový konvolut po zahraniční online prezentaci vyšel – v knižní podobě – i česky.

Souběžně vzniká antologie Za oknem. 19 spisovatelů proti covidu­-19 (2020), v níž se objevují třeba Pavla Horáková, Ludmila Kábrtová, Pavel Kosatík, Jiří Kratochvil, Alena Mornštajnová, Jan Němec, Petr Stančík nebo Miloš Urban (a také tři autorky uvedené v Objektech v zrcadle: Bellová, Pekárková a Pilátová). Editor Aleš Palán si položil otázku: „Co může dělat spisovatel v čase pandemie – ve dnech, kdy jsou knihkupectví zavřená a na besedy se čtenáři se nejezdí? Být doma, držet zdravotníkům, pečovatelkám a prodavačkám palce, šít roušky a chodit starším sousedům na nákup?“ Oslovil tedy devatenáct autorů a autorek, aby bez nároku na honorář napsali povídku či esej tematizující nákazu s tím, že devatenáct procent z prodejní ceny se použije na boj proti covidu, protože „držet palce nestačí“. Východiska obou antologií se ale zdají velmi podobná: úkol spisovatele podle nich spočívá v nutnosti podat svědectví o mimořádné době, zapojit se svým dílem do společenského dění (nebo dokonce „boje“) a vyburcovat i čtenáře: „O těch devatenáct procent se ale v první řadě musí přičinit naši čtenáři. (…) Jestli za stržené peníze nakoupíme roušky, respirátory, podpoříme seniory či zdravotníky, se ukáže podle aktuálních potřeb v době vydání knihy.“

 

Morytáty a alegorie

Klíčovým emblémem pandemického vyprávění se nepochybně stává rouška a jen na základě její role v příběhu by se dalo odvyprávět drama pandemie ve všech jeho jednáních, respektive vlnách. Od počáteční euforie – šití a sdílení roušek skýtá naději, že kutilský duch českého národa ve zdraví překoná všechny strázně – přes obrazy sociální disciplinace až k divadelně groteskní masce, která může rozehrát šibalskou klauniádu vysmívající se moci (povídka Pavla Brycze), případně osvobodit tvář od pokrytectví (povídky Pavla Kosatíka a Terezy Semotamové) a nabídnout poučné memento mori. Nepřekvapí, že se objevují také různé podoby domácí izolace a sociální distance – pozorování světa za oknem, jehož podobu konstruují výhradně mediální informace, chatování na seznamkách a mlhoviny obrazovek (povídky Terezy Semotamové a Oliny Stehlíkové) či hádky po skypu. Četné pokusy vystihnout tragikomičnost online vztahů ale ústí leckdy spíš do trapnosti (rozvod iniciovaný tím, že manželka utratila úspory za dezinfekční prostředky, nebo macho tirády v povídce Miloše Urbana).

Vypravěčskou bezradnost dokládá i to, že nejčastěji se autorky a autoři uchylují k motivickým analogiím a prověřeným žánrovým strategiím. V některé povídce se hrdinové procházejí po válečných hřbitovech, někde kolem hrobů obětí španělské chřipky. Pavla Horáková vypráví o epidemii cholery ve slovácké vesničce, ale z působivého morytátu o pohřbívání mrtvých se nakonec vyklube obyčejná exemplární love story o tom, že „všechno zlé je k něčemu dobré, i když se to tak zpočátku vůbec nejeví“. Alena Mornštajnová vypráví o epidemii tyfu v roce 1954, když nechá Hanu, titulní hrdinku svého nejslavnějšího románu, nakupovat nakažené věnečky. Petr Stančík posílá komisaře Durmana z Mlýna na mumie (2013) vyšetřovat epidemii cholery, ale ze zábavného braku se stane poměrně přímočará alegorie – podstata zločinného spiknutí padoucha s ministrem vnitra spočívá v experimentu: vyvolat epidemii a otestovat, „nakolik jsou lidé ze strachu před smrtí ochotní vzdát se svých občanských práv ve prospěch vlády“. Komisař ale vše překazí, protože zajistí dodávky zeleniny a dětem mléko, když přiměje policisty, aby dojili kozy.

 

Já a můj kolega Kafka

Někteří autoři volí spíše reportážní (Iva Pe­kárková) nebo esejistický způsob vyjádření a tvůrčí rozpaky přímo přiznávají. Jan Němec nabízí Esej o nenapsaných povídkách, který přehltí množstvím odkazů na literární i aktuální kontexty (klimatická krize, rasová a genderová emancipace, pacifismus), aby v domnění, že stačí nápadně odkázat na Rushdieho a ovládne i jeho schopnost palimpsestového vyprávění, narouboval příběh Adama a Evy na novorozená indická dvojčata Coronu a Covida. David Zábranský v povídce O strachu a lásce v době pandemie (tentokrát márquezovská narážka) tvrdí, že umění musí klást nepříjemné a znepokojivé otázky. Proto místo zadané povídky napíše biograficky laděný esejistický fragment. O něco později vydává „esejisticky laděnou prózu“ O jednom zachraňování života (2021), která dostala nálepku první český covidový román.

S trochou ironie vytyčuje pandemický horizont Zábranského zachraňování titulní fotografie zabláceného dvorku s hejnem slepic. Jako důležitější se ale ukáže to, co výřez záměrně opomíjí: postavy dítěte a (zřejmě) jeho matky. Ve vyprávění ústavního právníka, který má „stejnou vnímavost k zákonům jako jeho kolega Kafka“, nechybějí roušky, trasování, návraty lyžařů, tiskovky, netopýr plivající na wuchanském tržišti svému prodejci do obličeje, epidemiologové a marketéři ani zjevné narážky na aktuální kontext (premiér estébák, senilní prezident, televizní moderátoři parazitující na svých hostech, nekompetentní redaktoři). Autor se ale angažovaností vyprávění dlouhodobě netají a to, že se většinou ve svých textech vztahuje k aktuálním tématům, je oceňováno i zatracováno literární kritikou. Ta zpravidla vítá, že to autor vůbec dělá, ale vadí jí, že nejde do hloubky.

Rozhořčené vyprávění hrdiny, jehož „ambice od mládí mířily k poustevnictví, nesnášenlivosti a genialitě“ a z něhož nouzový stav udělá bytostného demokrata a bojovníka za svobodu (přiměje ho sepsat ústavní stížnost), navozuje představu postkatastrofické a dystopické společnosti. Nevadily by tolik jalové intelektuál­ní exhibice (dumky o státě inspirované Thomasem Hobbesem), tezovitost, která vypravěčovy výlevy proměňuje spíše ve facebookové statusy a tweety, a dokonce ani frázovitá zvolání typu „stát je věnec na hrobě dějin“ nebo obrazy „národa uléhajícího na gauč“, které svou žlučovitostí a litaničností připomínají rozčilení po způsobu Thomase Bernharda. Jenže zatímco styl Bernhardových lamentací je přesný a úsporný, Zábranský si libuje v košatých metaforách a naprosto nefunkční expresivitě (slovo „táhne internetem jako wehrmacht“, „velkoměstské mámy fyzicky i mentálně zestárly, změnily se v jakési hippie esesačky, v Margarety Thatcherové čerstvě po sprše“ a podobně).

 

Objektivní prázdno

Uvěřitelná se Zábranského esejistická próza stává jen v okamžicích, kdy se od společenského apelu odvrací k intimnímu a o to víc iritujícímu rodinnému fragmentu. Například když se karikatura důchodce (luští křížovky, sleduje seriály a je poznamenaný socialismem) zhmotní v postavě matky, „velké věci v ještě větší závorce“, a dospělý syn, jenž se sám stal otcem, není schopen překonat „objektivní prázdno“ a vyjádřit blízkost nebo sounáležitost s osamělou starou ženou. Podobně intenzivně působí v obou zmiňovaných antolo­­giích povídky Bianky Bellové. Milostné příběhy ze vzdálených časů i prostorů dokázaly pocit obav, uskromňování, čekání i opouštění zprostředkovat mnohem lépe než aktualizované morality.

V úvodu k Dekameronu, pravděpodobně nejznámějšímu vyprávění vzešlému z karantény a pandemie, Boccaccio píše, že vzpomínku na prožité strádání a trampoty „zahladí leda smrt“. Radost však čerpá z útěchy: „Když jsem tak trpěl, přinesly mi milé domluvy a chvályhodná utěšování leckterého přítele takovou úlevu, že právě to podle mého nejpevnějšího přesvědčení způsobilo, že už nejsem mrtev.“ A právě útěchu a úlevu mají renesanční novely, nepřesně označované za kratochvilné, přinést především. Tato funkce ale v současné české literatuře chybí a ukazuje se, že pouhá angažovanost ji nemůže nahradit.

 

Článek je součástí projektu Return to the future – art, culture and new media in Central Europe after the pandemic, spolufinancovaného vládami Česka, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím Mezinárodního visegrádského fondu.