JT’s 2022, 48 s.
Básník, který ve třiceti letech připravil své „sebrané spisy“, totiž tři útlé sbírky vydané roku 2017 pod titulem Básně 2005–2013 Městskou knihovnou v Poličce, se ve své nové sbírce Garum, stylizován do životem okopaného stařešiny, ohlíží: „byli jsme děti/ tenkrát/ nám bylo dvacet/ jestli vůbec/ byli jsme/ ještě/ děti“. Teď už Jan Těsnohlídek dítětem není, teď už svoji venkoncem prostřední, typizovanou zkušenost resumuje pro pokročilejší, četnějšími předsudky a strachy prostoupené generační druhy a družky. Nikdy nedělal nic jiného. Chce se říct, že je to starý dobrý Těsnohlídek, charismatický trendsetter mládežnických postojů a dospělých názorů, který zajíkavě rytmizuje svoji mnemotechnicky ulpívavou výpověď „na rovinu“. Svůj srab opět zaříkává bezútěšnými obrazy. Opět se haursky rozpřahuje mezi slovy „nic“, „všechno“, „cokoli“. Čteme pointy a přímočaré, hořkosladké anekdoty, kterým se přitaká s očima utopenýma v rozpité sklenici. Jo, je to nakažlivé a je to pěkné. Ale kdo by tomu věřil, až báseň skončí? Je rozdíl mezi banalitou o sobě a situací, kdy banalitu někdo veřejně vyslovuje. V tom byla vždycky Těsnohlídkova síla. Záleží na tom, že to nebo ono, lhostejno co, prohlašuje právě on. Do tvrdých slov zafačovaná sebelítost z básně Pomoz mi a běž pryč nebo óda na nehynoucí pouto mateřské lásky v básni Dluhy mají nakonec svůj půvab jen proto, že je napsal Těsnohlídek. Progresivní kruhy SPD, pokud něco takového existuje, v této jasné beznaději naleznou kanál pro svoji white trash frustraci.