Co si pamatuješ? A proč?

O tíze vzpomínání ve veřejném prostoru

Pražská Galerie VI PER uvádí v rámci Fotograf Festivalu výstavu Sporná místa paměti, která se věnuje problematickým aspektům vzpomínání. Ukazuje, jak lze skrze minulost manipulovat současnost – vztyčováním a kácením pomníků počínaje, celospolečenskými kulturními válkami konče.

Výstava, kterou připravily kurátorky Tereza Rudolf, Elisabeth Pichler a Markéta Mansfieldová, jež mají na svědomí i většinu dalších výstav rozsáhlé dramaturgie Fotograf Festivalu, svým názvem a koncepcí odkazuje na termín francouzského historika Pierra Nory „místa paměti“. Tento pojem zdomácněl v prostředí historické vědy a pracuje s ním rovněž mnoho popularizačních projektů a publikací. Expozice ve VI PERu tak nabízí nejen příležitost pro reflexi užívání akademického konceptu v nejrůznějších souvislostech, ale především reflexi zacházení s pamětí a vzpomínáním.

 

Krize paměti

Norův pojem byl definován v polovině osmdesátých let 20. století jako nástroj pro analýzu a kritiku (nejen) francouzského národního narativu a jeho přítomnosti ve veřejném prostoru. Jeho základní ideou je, že místa paměti, která ovšem nemusejí mít nutně materiální podstatu, vytvářejí jakési záchytné body, do nichž si moderní společnost promítá významy minulosti. Ideálním příkladem je pomník nebo památník, ale Nora a jeho tým zahrnuli do francouzských míst paměti i státní hymnu nebo zámek Versailles. Podle Nory tato místa vznikají především proto, že „autentická“ paměť společenství, například v náboženském smyslu, s modernitou v podstatě vymizela. Jednoduchá přenositelnost konceptu, ale do jisté míry i jeho vágnost stojí za celosvětovým rozmachem takzvaných paměťových studií, který ovlivnil bádání v humanitních a společenských vědách i v českém prostředí.

Místa paměti, přestože byla v podstatě definována jako produkt velkých národních dějin, umožňují narušovat zažité historické narativy. Se vzpomínáním je totiž vždy spojená subverze, paměť lze postavit do jakési opozice k dějinám nebo historii. Na akademické úrovni jsou tyto dichotomie dnes spíše překonávány (dějepisectví může být chápáno jako jeden z prostředků politiky paměti), ve veřejném prostoru však paměť stále nabízí jakousi únikovou cestu před tíhou historie. Pokud nechcete psát nebo vystavovat dějiny, můžete se uchýlit ke vděčnějšímu vzpomínání. To má za výsledek tuhnutí konceptu paměti, jenž se nakonec stává jen synonymem chronologického vyprávění, které v lepším případě začíná současnou perspektivou a vrací se do minulosti. Svou ztracenou a znovuobjevovanou paměť tak má dnes snad každá obec, instituce nebo dopravní prostředek. Do jisté míry tak můžeme mluvit o nadužívání konceptu nebo dokonce krizi paměti.

Dalším momentem, který se s přítomností paměti ve veřejném prostoru spojuje, je diskurs kulturních válek. Ten představuje univerzální interpretační rámec, jehož pomocí lze označit celou škálu kulturních praktik od vztyčení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí až po kampaň MeToo. Spory o paměť ve veřejném prostoru, vyjádřené nejčastěji právě diskusí o pomnících, pak mohou být nahlíženy perspektivou nesmiřitelných politických ideologií. Takový přístup ovšem pomíjí motivace a situace některých aktérů a uzavírá cestu k nuancovanějšímu pohledu na minulost. V konečném důsledku pak rámce paměti a kulturní války jen potvrzují to, co mohlo vzpomínání narušit, tedy heteronormativní vyprávění velkého příběhu. Jen se obměnily postavy, ale struktura zůstává stejná.

 

Pocta Marxovu střevu

Kritický potenciál míst paměti, který vytváří zajímavou příležitost i pro uměleckou reflexi minulosti, tak musí být v aktuální výstavě umocněn adjektivem sporná. Ze své podstaty by ale měla být sporná všechna taková místa. V čem tedy podtrhovaná rozpornost spočívá? Hlavní linka se přidržuje koroze a kritiky velkého maskulinního vyprávění. Například multimediální dílo autorky Christiny Werner In the night they steal our past reflektuje současné uchvácení paměti vládnoucí garniturou v Maďarsku, když dokumentuje přeměnu civilního památníku Imreho Nagye v monumentální Památník mučedníků, odkazující na dobu vlády regenta Miklóse Horthyho, který kolaboroval s nacisty. Ironickou reflexi samotné formy památníku pak nabízejí Anetta Mona Chişa a Lucia Tkáčová, jež v Saské Kamenici vytvořily kontrapunkt známému nadživotnímu zpracování hlavy Karla Marxe, a to model střev ve stejném měřítku. Zdánlivě bizarní spojení hlavy a střev odkazuje na paradox zbytnělých dějinotvorných těl, jimiž je zaplněn veřejný prostor světových měst.

Spory o minulost pak zviditelňuje patnáctiminutový film Jasminy Cibic Tear Down and Rebuild, který inscenuje rozhovor čtyř žen o budoucnosti imaginární a dnes ideologicky zatížené budovy. Každá z žen zastává jiný modelový postoj ke stavbě a její budoucnosti. Argumenty zaznívající v debatě mohou českému divákovi připomenout tuzemské diskuse o odkazu socialistické architektury, například o hotelu Praha nebo Transgasu. Pokud nechceme dílo chápat jen jako vtipnou koláž pro intelektuála dobře známých tezí, je třeba vnímat genderový aspekt (ženy přebírají typicky mužské role) a také absenci dalších perspektiv, jež nelze roztřídit jen do čtyř připravených kategorií. Taková reflexe debaty nejen o historicky stigmatizované architektuře by nás mohla přivést k širší pluralitě názorů v jinak velmi polarizovaných sporech.

Další díla vystavovaná v karlínském galerijním prostoru nabízejí osobnější pohled na historickou paměť. Dialog Rozmlouvání (o) monumentu Tomáše Kajánka a Artura Żmijewského je sérií videí a pohlednic, které zachycují pražské a varšavské památníky a zaznamenávají zde každodenní pohyb nebo drobné intervence autorů. Instalace tak dobře odkazuje na jistou bezradnost současných obyvatel měst před těmito monumenty: Jakým způsobem se zde můžeme ztotožnit s předkládaným příběhem? Je potřeba následovat jen výroční klanění? Můžeme s místem vstoupit do funkčního dialogu, nebo jsme odkázáni jen k neustálému míjení? Zde bychom mohli položit otázku, v čem spočívá deklarovaný spor o místa paměti. Pokud opustíme rovinu mediálně prefabrikovaných debat o historických významech, zůstáváme před takovým místem jen bezradně stát. Historické významy postupně blednou stejně jako nacistické symboly vytetované na tělech bývalých neonacistů, které dokumentuje společně se stopami třetí říše v německé krajině Jakob Ganslmeier ve své práci Kůže, kámen.

 

Banalita vzpomínek

Umělecká vyjádření často popisují tematiku paměti a vzpomínání mnohem efektivněji a srozumitelněji než náročné akademické texty. Věřím, že takový efekt mohou mít nejen díla ze Sporných míst paměti v Galerii VI PER, ale i další instalace v rámci Fotograf Festivalu, který si zvolil za hlavní téma vzrůstající vliv extremismu a populismu v Evropě, a tedy svým způsobem návrat velkých vyprávění. Umělci mají možnost vytvářet funkční zkratky, kompozice, jež na problematické aspekty současného vzpomínání mohou dobře poukazovat. Koncept míst paměti je dnes možná snáze aplikovatelný právě v uměleckých instalacích než v akademické reflexi. Zároveň je však třeba se vypořádat s nebezpečím banality předpřipravených interpretací, do něhož mohou upadat nejen historici i umělci, ale také celá společnost ovlivněná konceptem kulturních válek.

Autor je historik.

Sporná místa paměti. Galerie VI PER 14. 9. – 5. 11. 2022.