Kurt Vonnegut patřil ke kultovním autorům české čtenářské generace devadesátých let. S překladatelem Richardem Podaným jsme hovořili nejen o tom, proč je dnes spíše na okraji zájmu, ale i o vonnegutovském vtipu nebo o vztahu humanitně zaměřených intelektuálů ke sci-fi.
Kurt Vonnegut byl především v devadesátých, ale vlastně už v osmdesátých letech v Česku poměrně čteným autorem. Má to podle vás nějaké konkrétní důvody?
Kromě těch estetických to má i dobově přízemní důvody: v té době panovala značná poptávka po západních autorech, které šlo označit za „pokrokové“ a tím odůvodnit jejich vydání. Platí to například i pro Raye Bradburyho, který přitom byl se svým značně nescifisticky nevrlým vztahem k technologickému rozvoji vlastně v tomto významu dost nepokrokový. To ostatně platí i u Vonneguta (dodnes mě mrzí jeho jedovaté výpady vůči kosmickému programu v dobách Apolla); u obou se to v českých nakladatelstvích uhrálo na protiválečný postoj. Ale přirozeně musel zaúřadovat i trh, jakkoli sešněrovaný. Kdyby sentiment, estetika či ideje těch autorů nehrály na správnou strunu a o jejich knihy nebyl zájem, jistě by se v té době tolik českých vydání neurodilo.
Literární kritici vzali Vonneguta na milost později …
