V minulosti bylo propagandistickým nástrojem pravicové diktatury, nyní je hlavním kulturním artiklem svobodného Portugalska. Fado si získalo celosvětovou popularitu navzdory tomu, že se utápí v zádumčivých náladách. V listopadu v Praze vystoupí největší současná hvězda žánru, zpěvačka Mariza.
Fado je patrně nejznámějším hudebním projevem portugalské kultury. Charakterizují jej silné emoce hráčů na strunné nástroje i zpěváků a zpěvaček (tzv. fadistů a fadistek), kteří záměrně vytvářejí dramatickou atmosféru doplněnou až teatrálními gesty. Obsah písní je většinou tklivě zádumčivý a při poslechu není ostuda dát na odiv své dojetí včetně slz. U fada rozlišujeme dva hlavní proudy, lisabonské a coimberské, pojmenované podle místa vzniku. Prvního listopadu 2022 v rámci celosvětového turné přijede do České republiky současná nejvýraznější portugalská fadistka vystupující pod jménem Mariza.
Historie žánru
Slovo fado je odvozené z latinského fatum a znamená osud, úděl nebo něco, „co bylo
předpovězeno věštbou a nedá se změnit“. Polemika o kořenech fada byla velmi vyhrocená již od počátku 20. století. Spisovatel, filosof a sociolog Teófilo Braga, jenž se v roce 1915 na necelý půlrok stal prezidentem Portugalska, dával vznik fada do souvislosti s arabským hudebním vlivem, který v kultuře Iberského poloostrova působil již od maurského osídlení. Jedním z jeho argumentů bylo používání dvanáctistrunné portugalské kytary (guitarra portuguesa), která se vyvinula z arabské loutny ud a svým tvarem i laděním se velmi liší od kytary španělské (v portugalštině nazývané viola).
Další teoretikové ve fadu spatřovali odpověď na africké rytmy, které se dostaly v době koloniální expanze a otrokářských praktik s příslušníky bantuských kmenů přes Brazílii do Lisabonu. Hlavní vliv měl mít africko-brazilský tanec lundu. Tento přístup pomáhá lépe pochopit fakt, že fado mohlo být původně tancem. Název se totiž používal pro tanec, jenž se tančil v Brazílii v posledních desetiletích portugalské nadvlády, která skončila roku 1822. Jiné studie hledaly podobnost fada s lidovými písněmi severního Portugalska či sahaly hluboko do historie, až ke středověkým trobadorům provensálského střihu a jejich zpívané poezii.
První písemné zmínky o fadu jsou z počátku 19. století, kdy byla země vystavena několika invazím napoleonské armády a královský dvůr byl dokonce přinucen prchnout načas do Brazílie. Společnost se zásadně proměnila, na výsluní se dostala vyšší střední vrstva, která bohatla z obchodu a těžila z nastupující industrializace. Nižší vrstvy obyvatel se začaly masivně stěhovat do měst a právě fado se stalo jejich zásadním projevem. Věnovali se mu dělníci v přístavních krčmách, prostitutky, drobní zlodějíčci i řemeslníci. Ke konci 19. století se naopak začalo přesouvat do salonů, stávalo se módní záležitostí i předmětem zájmu intelektuálů. Tehdy vznikaly zejména v Lisabonu tzv. casas de fado, doslova „domy osudu“, prostory na pomezí tančíren a barů. Hudební doprovod sólových zpěváků se ustálil na minimálně jedné portugalské a jedné španělské kytaře; někdy byly kytary doplněny perkusemi. Ve stejné době se začaly rodit „legendy fada“, jež daly vzniknout motivům, které se pak v písních opakovaly. Jednou z prvních legend byla prostitutka Maria Severa, skutečná historická postava, která zemřela roku 1846. Byla známá pro svou krásu, libý hlas a zručnou hru na kytaru. Nešťastně se však zamilovala do hraběte Vimiosy, který její lásku sice opětoval, ale za manželku ji pojmout nemohl. Tragický osud mladé dvojice se stal předlohou pro asi nejhojnější motiv fada – nenaplněný milostný cit. Dalšími tématy byly krádeže, vraždy a sebevraždy včetně krvavých detailů, spory o peníze, alkoholismus, loučení před dalekou cestou, stesk po rodném kraji či městě a až existenciální nespokojenost spojená s těžkou prací.
Součást pravicové ideologie
Vůdce Druhé republiky (1933–1974) António Salazar nejprve viděl ve fadu hrozbu, později se jeho popularity mezi lidovými vrstvami rozhodl využít. Fado se hrálo a zpívalo během náboženských poutí, býčích zápasů, rodinných setkání, událostí spojených se zemědělskými pracemi. V době Salazarova diktátorského režimu byli fadisté nuceni se profesionalizovat, jejich umění podléhalo registraci a domy fada přísné cenzuře. Fado se stalo součástí pravicové ideologie jako jeden z nástrojů propagandy. A také exportním artiklem. Tím byla především hudba „královny fada“ – Amálie Rodriguesové, která si sama skládala hudbu, doprovázela se na portugalskou kytaru a místo textů písní často používala verše národních klasiků napříč staletími, například renesančního barda Luíse de Camõese. Zavedla rovněž styl oblékání, který dodržuje většina fadistek dodnes: patří k němu černý pléd či šál přes ramena, dlouhá sukně a květina ve vlasech sčesaných do drdolu. Rodriguesová koncertovala na předních světových scénách včetně New Yorku a oslňovala počty nahraných i prodaných desek. Její talent a neuvěřitelný hlasový rozsah však byl zastíněn statusem „národní umělkyně“, která hrála v prorežimních filmech a zpívala na oficiálních akcích. Určitá zášť je však částečně generační záležitost a v současné době je Amália Rodriguesová opět vnímána jako ikona žánru.
V době odporu proti salazaristické diktatuře se do širšího povědomí dostalo tzv. coimberské fado, které se dnes považuje za samostatnou hudební disciplínu. Jeho počátky jsou spojeny s univerzitním městem Coimbra a původně bylo praktikováno pouze studenty, kteří zde nosí typické černé uniformy složené z kalhot, saka a dlouhého pláště (dnes je tento dress code dobrovolně udržován na všech portugalských univerzitách). Ryze mužští zástupci jednotlivých ročníků tvořili sbory i o více než dvaceti hlasech a za zvuků mnoha strunných a bicích nástrojů zpívali, zpravidla na náměstí před katedrálou, především o nástrahách studentského bohémského života. Postupně se do repertoárů dostávala i politická témata.
Fado v Marizině nitru
Slavných fadistů a fadistek je v portugalských dějinách hudby celá řada. V současné době jim vévodí Mariza (vlastním jménem Marisa dos Reis Nunes), jejíž repertoár se vymyká inovativními aranžemi čerpajícími z různých oblastí od jazzu po pop music. Téměř padesátiletá rodačka z mosambického hlavního města má nezvykle položený hlas a donedávna doplňovala svá vystoupení tanečními kreacemi. Hudbě se věnovala od mládí, ale zrovna fado jí zpočátku přišlo příliš staromódní a nudné, a tak si jej začala upravovat podle svých představ. Přelomem pro její tvorbu byl rok 1999, kdy zemřela Amália Rodriguesová a Mariza se jí rozhodla vzdát hold. K jejímu odkazu se ostatně váže i debutové album Fado em mim (Fado v mém nitru) z roku 2001. O šest let později už byla mezinárodně uznávanou fadistkou i novou hlavní tváří této hudby v Portugalsku a španělský režisér Carlos Saura si ji vybral ke spolupráci na snímku Fado (Fados, 2007). Zazněla tu i její zřejmě nejslavnější píseň Meu fado meu, ve verzi, kterou nazpívala společně s Miguelem Povedou, v té době předním zpěvákem andaluského flamenca.
Do České republiky Mariza přijede již počtvrté. V roce 2005 vystoupila na festivalu Colours of Ostrava, o dva roky později zavítala poprvé do Prahy a v roce 2014 se zúčastnila festivalu Struny podzimu. Na letošním koncertě v pražské Lucerně představí průřez svou dosavadní tvorbou včetně posledního alba nazvaného Mariza Canta Amália (Mariza zpívá Amálii, 2020), na němž s úctou, ale zároveň s hravostí sobě vlastní interpretovala skladby své nejslavnější předchůdkyně.
Autorka je portugalistka.