Návrhy na zavedení školného na univerzitách se objevují pravidelně – a už jsou tu zase. Pořád sice platí, že v podílu vysokoškoláků v populaci patříme v Evropě hluboko pod průměr a že šance dětí na univerzitní vzdělání jsou neúměrně závislé na vzdělání a postavení rodičů, nic z toho ovšem nebrání ekonomickým poradcům – zajištěným lidem, kteří získali kvalitní vzdělání zadarmo – ve vykreslování studia jako příliš dlouhého večírku, který konečně musí skončit. Navrhovaná podpůrná opatření, jako jsou studentské půjčky nebo prospěchová stipendia, problém spíš ilustrují v jasnějších barvách, než že by ho pomáhala odstranit. Studentská půjčka znamená zadlužit se na mnoho let ještě před získáním první práce. A prospěchové stipendium především připomíná těm chudším, že když budou pilnější a lepší než 95 procent bohatších spolužáků, vybojují si v životě stejné šance. I návrh na odložené půjčky působí jako začátek šikmé plochy vedoucí k žádoucímu cílovému stavu: omezit neužitečné roky ve škole a neužitečné roky v důchodu, aby každému z nás zůstalo co nejvíc času na práci. Ačkoliv je společnost jakožto celek bohatá jako nikdy předtím, osekávají se další a další výdobytky i základní práva. Aspoň při dvou brigádách ke škole a potom v kolotoči zaměstnání až do pozdního stáří nebudeme mít čas zamýšlet se nad tím, kde většina vytvořeného bohatství končí a proč většina z nás přišla zkrátka.