Ironie pronikne štěrbinami

Přiznám se, že nejsem velkým fanouškem science fiction a fantasy. Román Led ovšem provázela pověst, že uspokojí nejen milovníky sci­-fi. Co vás k napsání tohoto románu přimělo? Sehrála nějakou roli chuť oslovit i jiný typ čtenářů, než jsou fanoušci sci­-fi, nebo to byl spíš nezamýšlený důsledek?

Takový záměr jsem vůbec neměl. Led vy­­rostl z poměrně jednoduché filosofické myšlenky. Jinou otázkou bylo, jakou formu pro její vyjádření zvolit. Měl jsem myšlenku a hledal pro ni formu a odpovídající fabuli. Tyto dva požadavky nakonec text definovaly. Většinou do této fáze ani nedospěji, protože literární řešení filosofických problémů se ukáže nemožné nebo příliš obtížné pro čtenáře, forma není v souladu s obsahem nebo mě takové psaní zkrátka nudí. Často proto končím už u hry s myšlenkami. V případě Ledu všechno začalo textem polského filosofa Tadeusze Kotarbińského Otázky existence budoucnosti. Chtěl jsem ho převést do podoby literárního příběhu. Ukázalo se, že vhodnou událostí, která mi umožní tezi Kotarbińského rozvinout, je dopad tunguzského meteoritu na Sibiři a následné působení tungetitu, fiktivního minerálu obsaženého v meteoritu. A protože víme, kdy tunguzský meteorit dopadl, kde dopadl a za jakých historických okolností, do značné míry nám to vymezuje rámce příběhu. Známe epochu, známe místo, známe historicko­-psychologický kontext. A víme, kdo bude vypravěčem – Polák, který se po vzoru Kotarbińského zajímá o matematiku a logiku. Zbývala otázka, jakou literární formou to vše podat. Původně jsem chtěl napsat povídku. Po sto stranách se ale ukázalo, že jsem stále na začátku. Pochopil jsem tedy, že musí vzniknout román, a ihned poté, že i jeho forma musí zapadat do epochy a místa, v nichž se příběh odehrává, tedy že půjde o jakousi emulaci ruských románů 19. století.

Fabule románu je silně zakořeněná v historických reáliích. Není to pro spisovatele omezení?

Všechno, co se v Ledu děje před dopadem meteoritu, je historická realita. Po dopadu ale postupně dochází ke stále větším změnám v myšlení a chování postav i v historických reáliích. Časový rozdíl mezi dopadem meteoritu a okamžikem, kdy začíná děj románu, není velký, jen několik let, takže téměř všechna místa, postavy a historické události jsou skutečné, jen drobně pozměněné. V případě ortodoxně pojaté alternativní historie, která chce poctivě odpovědět na otázku, jak by se dějiny mohly odehrát za změněných výchozích podmínek, musí být historická věrohodnost mnohem větší než u klasického historického románu. Tam stačí shromáždit informace o tom, jak se lidé oblékali, jak mluvili, jaké byly dobové reálie, a to je vše. Hromadíme detaily, ale nemusíme chápat, proč jsou takové, jaké jsou, a co jeden detail spojuje s druhým. Vždyť tak to „doopravdy bylo“. Naopak když píšeme alternativní historii, musíme rozumět tomu, proč k dané události došlo, jaké byly její příčiny a důsledky, jak souvisela s jinými ději.

Jistě, když navštívíme knihkupectví a náhodně si vybereme román z poličky „alternativní historie“, v devadesáti devíti procentech případů půjde jen o hru s konvencí. Autoři ne­usilují o pochopení toho, jak dějiny fungují, jen si vyberou určitou epochu a atraktivní estetiku, a pak si hrají s tím, co už v rámci této konvence vzniklo dříve. Já jsem však chtěl vytvořit historiosofický experiment – nejen proniknout do zákonitostí historie, ale učinit je tématem románu. Proto jsem kladl takový důraz na to, jak lidé v daném místě a čase vypadají, jak se chovají a myslí, jaký je jejich pohled na současnost i minulost. Kdybych chtěl toto vše postihnout v románu běžné délky, nutně bych obraz zdeformoval. Potřeboval jsem dostatečný prostor. I proto má Led takový rozsah.

Máte nějaký trik, jak udržet všechny detaily a motivy pohromadě?

Žádné zvláštní triky nemám. Vždy píšu takto – a většina čtenářů mě za tu manýru proklíná. Samozřejmě si dělám poznámky, ale většinu věcí mám jednoduše v hlavě. Dokud jsem ponořený ve světě románu, není to tak těžké. Jde především o určitý feeling, melodii jazyka odpovídající danému historickému okamžiku, způsobu, jak lidé mysleli a mluvili. Abych do toho pronikl, není dobré číst historické romány, ale raději prózu, dopisy, memoáry nebo noviny přímo z té doby.

Předpokládám, že jazyk je pro vás dost důležitý…

Možná nejdůležitější. Obrovské množství textů, které začnu psát, vyhazuji do koše, a většinou právě proto, že mi neznějí. Mám nápad, vím, jak ho rozvinout, mám načrtnutou fabuli, ale v průběhu psaní se ukáže, že text zkrátka nezní, jak bych chtěl. V takovém okamžiku mě téma přestane zajímat. Vím, že jde o anachronický přístup. Z roku na rok je jazyk – z různých důvodů – stále méně důležitý. O přechodu k „postpísemné civilizaci“ jsem ostatně napsal esejistickou knihu nazvanou Po písmu. Vezměme si například nejčastěji překládané knihy. Jsou napsané co nejjednodušším jazykem, takovým, který při překládání neklade odpor. Většina úspěšných autorů pokládaných za mainstreamové či populární dnes píše jazykově neutrálně. Důležitý je obsah, ne to, jak je tento obsah prezentován. Když jsem před třiceti lety začínal publikovat, mnozí si mysleli, že dobrého spisovatele poznáme podle toho, že má svůj individuální, vytříbený styl, že píše „jako nikdo jiný“. Dnes je to naopak. Dobrý spisovatel je ten, jehož styl je naprosto průhledný, bez idiomů či komplikovaných frází. Styl je překážkou, autorským výstřelkem, čímsi extravagantním.

Během generace a půl došlo k zásadní změně. Z čeho vyplývá? Tvrdím, že hlavní příčinou byla změna dominantního média, tedy „technologie transferu prožitků“. Od písma jsme se přesunuli k technologiím, které už nejsou založeny na psaném slově, a navíc ani neuznávají hodnoty s ním spojené. V osmdesátých a devadesátých letech byl vliv televize a filmu na literaturu velký, ale tato média stále uznávala hodnoty kultury písma. I první tvůrci seriálů se inspirovali velkými romány. Geniální seriál The Wire neoznačovali kritici za poslední viktoriánský román náhodou. Dnes je to naopak. Současní spisovatelé chtějí napsat knihu, která bude stejně dobrá jako seriál. Před několika lety získal Man Bookerovu cenu román The Lumina­ries, jehož autorka otevřeně tvrdila, že chtěla napsat seriál, protože ho sama nemohla natočit – ze seriálu na papíře se stal vynikající román. Takové myšlení dnes převažuje a takové je postavení jazyka. Místo čtení knih sledujeme filmy, místo psaní politických esejů nahráváme videa na YouTube nebo TikTok. Je to snazší, rychlejší, příjemnější. Vyhýbáme se tak nutnosti kódovat sdělení do symbolů. Nakonec budeme písmo používat jen ke sdělení toho, co nedokážou sdělit jiné, uživatelsky snadnější technologie.

Jaké oblasti nakonec zůstanou písmocentrické? Například matematika nebo právo. Ty musí operovat v určitých kategoriích, v symbolech. Jazyk je de facto právě tím – systémem symbolické reprezentace. Pokud vám chci něco sdělit a nemám nástroje, jak to sdělit přímo, například nahrát a poslat v digitální podobě, musím své sdělení zakódovat do symbolů – slov a výrazů. Vy pak tyto symboly znovu dekódujete. Když vám budu vyprávět o „západu slunce“, otevřete si v hlavě banku západů slunce a přiřadíte k mým slovům zapamatované obrazy zapadajícího slunce. Dnes už ovšem nemusím používat slova a symboly. Mohu nahrát video západu slunce a tuto nahrávku vám poslat. Podobně je to například s malováním portrétů. I dnes můžeme malovat portréty – ale proč?

Je v Ledu, respektive ve vizi světa, kterou obsahuje, místo pro humor?

Mám pocit, že humoru je tam poměrně hodně, celé ironické scény…

O to, zda je ho hodně, bychom se asi mohli přít…

Na druhou stranu jsem nechtěl, aby se z Ledu stal postmoderní román, tedy něco, co je evidentně hra, zábava, která se ani nesnaží vyvolat dojem realismu. Sám jsem se proto krotil, abych čtenáři nedával najevo, že mě nemá brát vážně. Příběh by pak přestal být věrohodný jako kulturní artefakt z jiné epochy. Ze stejného důvodu jsem text neopatřil žádnými poznámkami. Kdo by je měl sepsat? Redaktor z roku 1924? Takové paradoxy narušují věrohodnost díla. Smířil jsem se nicméně s tím, že ironie přece jen pronikne štěrbinami – ironie čili můj postoj k tomu, co hrdinové říkají, co si myslí a jak se chovají. Toho rozdílu pohledů se nedokážeme plně zbavit. Proto je v románu přítomná i napůl humoristická, napůl ironická rovina. Nikdy ale nesmíme překročit onu tenkou hranici realismu fikčního světa.