Prózy Marka Tomana jsou charakteristické tím, že dokážou oživit místa, kudy prošly dějiny. V románu Panna se autor zaměřuje na poválečný osud hornické Příbrami, jejíž patronkou je Panna Marie Svatohorská a kde žije domnělá panna Ema Dolejšová, která ve svém domě ukrývá nebezpečné tajemství.
Na prozaické tvorbě Marka Tomana je už od románu Veliká novina o hrozném mordu Šimona Abelese (2014) patrné, že jej baví promýšlet českou historii, zvláště tu moderní. Ve svých prózách ji traktuje jako proměnlivou, stěží předpokladatelnou trajektorii, která za sebou nechává vítěze i poražené bez ohledu na to, jakou dějinnou roli jednotliví aktéři hráli a jací ve skutečnosti byli. Tomanovi je cizí populární schéma pracující s velkými historickými mezníky, jež zasahují do privátního života hrdinů, i povrchní tematizace vztahu jedince a moci. Jeho ztvárnění dějin je mnohem nuancovanější, prezentuje méně známé příběhy, případně nahlíží známá fakta z perspektivy budovy (Chvála oportunismu, 2016) či sochy (Neptunova jeskyně, 2018). Přitom se nebrání ani barvitému a naturalisticky detailnímu válečnému popisu, jak to předvedl v nejzdařilejších pasážích románu Oko žraloka (2018), vyprávějícího o osudech našich interbrigadistů ve španělské občanské válce.
Dvě panny
Podobně jako ve Chvále oportunismu, v níž pracoval s geniem loci pražského Černínského paláce, i v aktuálním románu Panna Toman dokazuje, že k tomu, aby pronikl do ducha určitého místa, nepotřebuje být jeho „obyvatelem“, ale stačí mu dané prostředí pozorovat, nechat je na sebe působit a samozřejmě také leccos nastudovat. V Panně ovšem nejde o interiér budovy a její bezprostřední okolí, ale o hornickou Příbram se Svatou Horou, tyčící se na vrchu nad městem. V tamním chrámu je uložena soška Panny Marie Svatohorské, již podle tradice vyřezal první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic a kterou za svoji patronku považovali příbramští a březohorští havíři.
Z původně samostatné osady Březové Hory u Příbrami pochází ústřední postava příběhu, Ema Dolejšová, jejíž otec Jakub i starší bratr Jan byli původně horníky. Ema se postupně stane nezávislou, soběstačnou ženou, což ovšem neznamená, že nemá chyby a pochybnosti. Ve svém domě střeží tajemství, a přestože nežije tak docela bez muže, na veřejnosti vystupuje jako žena bez závazků. Titul knihy tedy můžeme vnímat v dvojím významu: jednak označuje emblém příbramské kulturní krajiny, který bdí nad životem věřících, a dokud není ze Svaté Hory komunisty odvezen, nic zlého se jeho uctívačům nestane; jednak se vztahuje k Emě jakožto nezadané a soběstačné ženě.
Dělám to kvůli Olegovi
Emin otec Jakub patří ke starší hornické generaci a čím dál víc se upíná k víře v Pannu Marii, až nakonec pro „náboženský blud“ skončí svůj život v psychiatrické léčebně, kam ho kvůli své politické kariéře umístí vlastní syn, který se po válce přidal ke správné straně a po převratu v únoru 1948 se stal místním tajemníkem KSČ. Jan zpočátku vystupuje jako bezskrupulózní kariérista, teprve postupně na něm čtenář prostřednictvím Eminy perspektivy nalezne i lidštější stránky.
Právě vztah Emy a Jana, který je zatížen incestem z doby jejich dospívání, se autorovi podařilo vykreslit velmi plasticky a uvěřitelně. Na jednu stranu se Emě bratrovo chování hnusí, na stranu druhou občas využívá jeho moci. Dokáže si tak jen pro sebe vyvzdorovat velký dům po židovských majitelích, což je v těsně poúnorových časech stěží akceptovatelné. Ale ještě nepřijatelnější je, že Ema ve svém domě skrývá vlasovce Olega. Právě jejich utajený vztah formuje hrdinčino ne vždy etické chování, které si obhajuje slovy: „Dělám to kvůli Olegovi.“ Zmíněné okolnosti jsou očividnou uměleckou licencí, což by nemuselo vadit, ale protože v jiných ohledech je Tomanův text dobově věrný, přece jen zde cítíme jistou diskrepanci. Naopak výtečně je ztvárněna společenská realita padesátých a šedesátých let, do níž zasáhne okupace vojsk východního bloku.
Román vyšel v pozoruhodné typografické podobě, jež prostřednictvím různých geometrických tvarů zdůrazňuje vazby mezi osobami či místy děje, což má nejspíš sugerovat promyšlenou vnitřní strukturu díla. S tím by se dalo i souhlasit, nebýt ovšem refrénu v podobě jakýchsi mouder o ženách, která autor adresuje mužům: „Muži by užasli, kdyby věděli, jak často se musí něco, co vypadá tak samozřejmě bez poskvrnky, udržovat.“ Zpočátku tyto sentence působí jako ozvláštnění textu, postupně se ovšem mění ve vyprázdněné banality. Přesto je patrné, že Marek Toman dokáže příběh zasazený do moderních českých dějin podat citlivě a umělecky vyváženě.
Autor je literární historik a kritik.
Marek Toman: Panna. Akropolis, Praha 2022, 308 stran.