Kazaňský digitální umělec a fotograf vystupující pod pseudonymem Lev Pereulkov připomíná absurditu ruské reality. Velkou pozornost věnuje i urbanismu a dalším společenským tématům. A jelikož mu svět digitálního umění poskytuje jistou míru anonymity, může si dovolit publikovat politická díla na sociálních sítích.
Filosof Mark Fisher, známý jako autor blogu k-punk, ve svých textech mimo jiné psal o kapitalizaci deprese. Zdá se mi, že v Rusku je tento stav spíše způsobem existence. Proč se deprese, beznaděj a utrpení staly jedním z prvních vašich významných témat?
To vše jsou důsledky naučené bezmoci: můžete upřímně chtít všechno změnit, jít k volbám, potom si uvědomit, že jsou zfalšované, hledat odpověď, ale nikde ji nenacházet. Myslím, že pro ruskou kulturu, která přežila deportace malých národů, masové represe a diktatury, jde o takový přirozený mechanismus reflexivní existence. S tématem beznaděje jsem se setkal u mnoha lidí v různých médiích. Josif Brodskij napsal báseň Konec krásné epochy, kde navrhuje „zeptat se Rurika“ na důvody toho všeho, co nás obklopuje, a pak dokonce i „dinosaurů“. Vytváří se dojem, že tento způsob života tu byl odpradávna a nedá se s ním nic dělat. Navíc se Rusku objektivně velmi špatně vede ve sféře duševního zdraví i horizontálních …
