„Hovořit o poezii znamená vždycky hovořit o něčem velmi starém. Toto prastaré nepřipouští ani přemrštěnosti, ani nehoráznosti a tím také žádná překvapení či reprízy (…) Ono staré, tvrdé jako kámen, co nazýváme poezií, lze těžko snést,“ říká Hans Magnus Enzensberger.
Něco velmi starého, tvrdého, nesnesitelného je taky smrt. Historicky vzato (vnímáte tu nehoráznou malichernost?) je však život starší, tvrdší, nesnesitelnější. A přece jej každý žije. Nejspíš taky proto, že postavit se dobrovolně jeho tvrdosti a nesnesitelnosti znamená zadívat se, byť na krátký čas, do očí té druhé tvrdosti a nesnesitelnosti, o níž se jen obtížně mluví.
Někteří v čase mezi dvěma tvrdostmi píší básně a takovým nezbývá než o smrti mluvit. Jenomže jak? Střežit se pohodlných, bezbolestných slov. Nenechat si nazout perspektivu, která řeč o „tom“ nahradí komentářem k „tomu“. Hledat způsoby, jak promluvit přímo, třebaže dnes jako kdykoli dřív se takové …
