Fragmentární zápisky, v nichž mi něco podstatného uniká

seznam čili fragmentární zápisky, v nichž mi něco podstatného uniká

počasí za stěnami pokoje

 

ležím na zemi a oknem

hledím na borovici

anebo obráceně borovice

se dívá oknem do pokoje

do očí do mozku, kde

na šedé tkáni se leskne

zelené jehličí

 

za okny leje voda proudem

v polospánku jako z Erbena

matka pláče, že je dcera mrtvá

ta mě s úsměvem vítá

nic zlého

vzácný pocit štěstí, že tě vidím

pak zase smutek, jenž mě vrací

zpátky do světa

 

přes dva pokoje, přes dvojí dveře

se hlasy vlní vzduchem

a do spánku vstupují tváře

 

musíš to mít v sobě

zdola se řítí koruna stromu

hustá jako brokolicový květ

tváří napřed zapadnout

do husté zeleně

 

slova mého bratra

stvořila mé kosti

skelet jako nový

obejmu tě, bratře

 

přes jez padají

včerejší šumavské sněhy

zpomalit svůj čas

do jejich tempa

a nad vodní pěnou

všudypřítomný vzduch

putující z plic do plic

plný života a obcování

 

byl to hrot přítomnosti tehdy

v americkém hotelu, když umělec zpíval

střídavě mužským a ženským hlasem?

tehdy živější než včerejší den

 

když nechám otevřené okno

Pravda poezie je mezi knihami

vidět už z dálky

 

„Leto pridané na zoznam, vďaka za tip“

když letím přes řídítka koloběžky

všechno se zázračně zpomalí

hlavou se odvíjí seznam věcí:

na prvním místě zadní brzda

 

v noci jsem spal v neznámé

ubytovně jediný z nich jsem četl

bylo tam horko a dusno, jediný jsem

toužil otevřít okno, na seznam:

lampička, kniha, samota, vzduch

 

každou chvíli něco přidávám

než se dopracuju k létu

 

přečtené řádky se mění

v barevné vzory tkaniny

co si na sebe vezmu na léto?

tak nestůj tu nahý nahá

něco řekni

 

můj přítel:

kterak by mohl projít

přes práh pohřbu beze změn

když já neudržím sám sebe

ani pár let a v celku?

 

jako motýl proletí ohněm

a na druhé straně se stále

něco třepetá

 

pozoruji kosti tvých živých rodičů

a myslím na tvé mrtvé kosti

je v tom nějaký rozdíl

jehož podstata mi uniká

pokud to bylo žehem, jsi již všude

v zemi je to pomalejší, s trvalejší stopou

 

nesnesu pomyšlení, že tehdy jsem to byl já

kdo stiskl spoušť fotoaparátu

 

přítel mi upírá právo na zánik

někdy se lze bránit jen smrtí

 

hovořit s mrtvými

jen oni skutečně odpovídají

 

nevidíme druhou stranu svých slov

 

dlouhý seznam a na jeho konci možná léto

možná další kosti

to si každý den připomínej

 

 

nezapomeňte na Františka

kde je paní Ackertová a Hroníčková?

kde je Libuška Slezáková a všechny ty divné

kamarádky mé babičky, jichž jsem se bál

a některé miloval?

kde je smrdutý bezdomovec Zajíc

těkající po kralupském nádraží

a pan Urban z Masaryčky a

kde je básník Biron a Byron?

všichni jednou vypadli z matek a nyní

jsou na atomy

a ty i já je dýcháme snad všechny naráz

a oni se také možná postupně navzájem

vdechli

láskyplný atomismus pojí všechno se vším

horké a studené, krásné a hnusné,

zadek a srdce

kráčeje Celetnou můj dech

proniká chodcům do nejtajnějších míst

a jejich dech proniká mnou

a stará neviditelná 19

střádá svou nálož

 

 

zvuková krajina polospánku ráno 5. června 2021

kohoutí kokrhání

za oknem a v mém mozku

v kohoutu vrabec, za ním další:

brání (ti) ve spánku?

co je součástí slovníku?

nechť prsty nalistují prázdnou

stranu, rychleji…

rychleji než právě projíždějící vlak

naše touhy (myslím já a ty)

po čistém bílém a tichém

mají zůstat nevyslovené

 

 

odmlčení, utopie

dokud zní první slova

(vzpomeň, jak spolu hovoříme)

prodlévá mysl v prostém vytržení

jak ztichne řeč

tělo přichází o oporu

(zmlkne slovník, růže i ptačí hlas)

jak to zní a není

jako kroky

nikdy neřekneš, co přichází

za slovem tak:

(jednou spolu)

 

 

na Hostibejku

tudy jednou musel projít

básník Biron, zkřížit mou cestu

dnes: střetnou se alespoň atomy?

dojde ke kontaktu?

a je to velké? je to k ničemu?

podstata kralupáctví tady

všude uniká příliš

na dotek, příliš na pochopení

 

co vdechneš : neviditelné

 

později se mě držela jemná vůně

jak jsem se prodíral trnitým houštím

 

 

***

už jdu

na srdci šelest, v cévách kal

po těle jaterní skvrny, sípavý dech

drobnými kroky matka země vchází

do těla a já přicházím

pozvolna

zbytky vlasů připomínají mech

vystouplé klouby, větve, suky

řeč víří prach a prohání

svůj ocas jak větrný pes

 

 

***

a také bych chtěl ležet

na hřbitově v Úžicích

kde oprýskaná dívka

odchází od mrtvých

lehce a jasně

 

cestou kolem alzheimercentra

si pak můžeš zpívat:

od Zlosyně ke Dřínovu

uschly jistě stovky stromů

 

jenže tam se nedostaneš

cesty jsou stále neschůdnější

cosi vstoupilo do síně

meče zrezivěly

 

 

poslední vůle těla

toto je mé tělo : to nejsem já

zkusmo na ně poklepávám

a cítím, že to přece jen jsem i já?

a kdybych kus uťal, ležel by tu kus mého já?

a kdyby kdosi oddělil poslední dva kusy

zbylo by tělo bez já, kusy já beze mne?

je dobré se na to všechno neustále ptát

i když z těla nevyjde rozumného slova

neboť i v tomto trsu trávy, kusu hlíny

může být

kousek já

rád bych spatřil nynější tvar, shluk všech

atomů

které kdy prošly mým tělem

jakou má mé hmotné hyperego podobu?

a můžu je budovat? skrývá se v tom má

životní cesta a smysl?

chtěl bych na sobě pracovat a dát

svému komplexnímu tělu, svému pravému já

tvar

například obrovského nočníku

protože nádoba dokáže pojmout

ještě něco víc

ale zjišťuji

a přiznávám si, že tyto části

byly také částmi

mnoha jiných

a snad

bude lepší

spočinout rozptýlen

ve vás

a nehrát si

na pomíjivý tvar

 

 

Chvatěruby

stačilo by přejít pár metrů po vodě,

nikdo ale nepoví, jak našlapovat

stačilo by natáhnout ruku,

pohladit kštici protější skály

 

aspoň jméno, když už ne člověk,

drahý Beneši, vy jste mrtev, a já…

plot spletený z akátových kostí,

či větví

jednou bude med

pro pomazání těch, které nespálili,

ač by to bylo lepší: žár a prach

bez slz

 

zámek je na dosah

jak tam jen dostat nebe

 

 

Trnobrány

 

útěk po hladině směrem

od těch dvou

buď na trní, kdykoli se sejdou

a berou tě do úst

až stopy zmizí

 

stále se dívá, stále poslouchá

uchovává lidské rysy, ačkoli:

duhovky, zornice rozorali

dýchánky v hadích orbitách dozněly

ze země trčí ulomený prst

přes loketní kost vedou cizí stopy

směrem pryč

 

 

na prázdném stole

památce Marie Klapkové, statkářky

 

„Ať děláš, co děláš, všem se nezachováš.

Proto nic nedbej, dle svého vždy jednej!“

 

do středu změny

myšlenka čistého stolu

 

mohla by tu stát hora

či vlna v jedné chvíli

když po hladké desce

zlehka přejede ruka

a kolem jezero : země : nebe : oheň

 

hora

na hoře stůl

a přes hranu desky

zahlazené rýhy

čtou

znaky na obloze

 

***

 

Karlovi

 

v den Slunovratu

se nemusíš bát o svou tvář

Slunce se otáčí a dá

dá ti ještě jednu šanci

se ukázat

vychází najevo, že

jsme plní kostí

z nich se do světla

populace dinosaurů začnou drát

a když ti ostrým jazykem

přejede po předloktí

ucítí chuť krystalických solí