Jen několik dní zbývá - literární zápisník

Únor před námi. Mrzne, krajina zasypaná sněhem září, slunce se rozteklo po horizontu. U křivky lesa postávají srny, nehnutě shlížejí do údolí. Každé ráno přicházejí na své místo, vracejí se tam, kde stály i včera, a po krátkém dni se nechají pohltit stínem, splynou se stromy, zmizí v hloubce šera. Každý den jim je zkouškou trpělivosti, ve které musí obstát, než zalehnou do mělkých důlků, uši našpicované, mysl absolutně soustředěná. Lidé zmizeli, jen větrem strhávaný kouř nad vzdálenými fabrikami svědčí o zpomalených tělech měst, jež leží v dáli. Nedaleká silnice mrtva, zasypána. Vítr na pláních nabral rychlost a překryl ji sněhem. Už několik dní vzdouvá bílá oblaka a tam, kde se mu zlíbí, staví proti očím neproniknutelnou zeď. Řídký les mu nedokáže vzdorovat, stromy se vylouply z černobílé fotografie a jejich kmeny jsou poznamenány bílým šrafováním. Co mohlo, zalezlo pod zem, ostatním nezbývá než strnule čekat. Občas se ozve výkřik dravce; ani on se nechystá vykroužit oblouk, ani on nebude nikomu připomínat, že proti sněhu lze vyvzdorovat černé šmouhy pod modrou oblohou.

V noci se z dálky připlazily temné, dunivé zvuky. Bystrý zrak ptáků zaznamenal, že navzdory prudkému měsíčnímu světlu se odněkud šíří záblesky světla. Úzké zornice se nepatrně stahují s každým neznatelným světelným proudem, hlavy se trhaně natáčejí k místům, odkud se šíří dunivý hluk. Intenzita zůstává stejná, vzduch se v nepravidelném rytmu vlní těžkými údery ztlumenými větvemi stromů. Ti nejcitlivější už rozpoznali vzdálený pohyb, zem nese vibrace a navzdory těžkým vrstvám sněhu se jejich rytmu poddává i mohutná masa stromů. Nepatrné konce jehliček se chvějí, třebaže s nimi vítr houpá na všechny strany. Les čeká. Když se nad ránem intenzita dunění zvyšuje, zvířecí hřbety se nepatrně naježí. Trpělivost má své meze a moment, v němž se napětí rozprskne a těla vystřelí vpřed, se s každou hodinou blíží.

Vesnice pod kopcem se večer zapomněly rozsvítit. Zvláštní, najednou se les nesytí vzdáleným jekotem motorů, na ulici je klid, zmizela auta a ztichl štěkot psů. Noční sníh zavalil domy, nastavěl mezi ně bariéry, vítr ho urovnal proti dveřím a okna zasklil mrazem. Serpentinami v protějším kopci nikdo nejezdí ani neprochází, z oblohy zmizely bílé linie. Ustalo i pravidelné dunění železničních souprav. Zatímco se za horizontem probudil k životu neznámý velkolepý organismus, tady, v úzkém kraji obehnaném nevysokými hřebeny hor, veškerý pohyb ustal a život se podřídil zimě a větru.

Sníh se zvedá a padá, žene se pláněmi, zprudka se otáčí a zalehá těsně před lesem. Chvíli se nic neděje a pak znovu, spodní vítr ho slabě rozvíří, podebere, vynese do výšky a pak ho pošle proti tmavé stěně stromů. Srny stále nehnutě pozorují jeho nekončící práci, některá se občas posune o pár metrů, aby pak nadlouho strnulá hleděla vpřed. Je to ještě život, ale možná už taky trochu smrt, je to chvíle někde na hraně strnulosti a vůle.

Sníh zasypal i stroje, které tu zůstaly zapomenuté ze dnů, kdy v kopcích ještě pracovaly barevné hloučky lesních dělníků. Mezi stromy zavazí skleněné kabiny těžebních strojů, kolem nich zůstaly hromady vytěženého dřeva, narychlo zakryté plachtami a ponechané osudu. Žádné transfery k nejbližší asfaltové cestě, žádné klikyháky označující kvalitu a sílu kulatiny. Nejenže nikdo neodvezl dřevěné bohatství, dokonce tu nechal ležet ladem i drahé stroje.

Obraz, který v krajině s odchodem lidí vzniká, je zvláštní. Pravděpodobně mu nerozumí ani zvěř, uvyklá koloritu nekončící lidské práce. Ani vzdálená ofenziva, doléhající sem jakoby přes tlustou, stěží prodyšnou stěnu lesů, nemůže odvrátit pocit cizosti, definitivní samoty, uprostřed níž i zimní strádání zvěře přestalo dávat smysl. Napětí zůstává, dokonce se prohlubuje s tím, jak se neozývá žádný hluk či křik.

Když už to trvá příliš dlouho, srny se začaly toulat. Vyšly na místa, odkud se často ozývala střelba; strach se dočista vytratil. Seno z krmelců zmizelo, zima se stala ještě nesnesitelnější a hladově se zakousla hluboko do útrob. Nepřestávalo sněžit, mráz polevil pokaždé jen na pár hodin, večer se vrátil a definitivně přiklopil řeku mocnou vrstvou ledu.

Přišlo to docela nečekaně. Les se pomalu propadal do temnoty, když v údolí třeskly detonace. První z nich byla povelem zvěři. Ta vystřelila směrem na západ. Druhá vzápětí otevřela zemi přesně v místech, kudy měla zvířata v nejbližších sekundách proběhnout. Proud se obrátil, třetí záblesk a následná rána proměnily koncentrovaný úprk v chaotickou změť. Cesty, označené nikdy nekončícím pohybem, rozmetala smršť, síť stromů a nočních úkrytů se vmžiku proměnila v neznámou past. Nahodilost úderů zničila vše a roztrhala těla, na která kdosi ukázal prstem. Sníh vířil, vítr prosekávaly tlakové vlny, vzduchem lítaly kameny a štěpiny dřeva. Člověk se přiblížil – tentokrát už žádné temné stíny stoupající po žebřících posedů, žádné osamocené výstřely a namátková smrt. Tentokrát se jeho dílo přivalilo do kraje v kvantech.

Autor je literární kritik a antikvář.