Bolet to musí obě strany

Před několika lety jste v rozhovoru na Vltavě prohlásil, že Ostrava je spravedlivá. Jak jste to myslel?

Během studií a hlavně po nich mě fascinovala, téměř elektrizovala, atmosféra města. Ostravská univerzita byla v devadesátých letech alespoň zčásti pedagogicky mladá, přednášeli naši vrstevníci. Učili jsme se společně, učitelé i studenti, a byli jsme taky přáteli. V tom neustálém ozkušování věcí byl člověk nucen naučit se formulovat na místě, okamžitě a pro kohokoli. V tom jsem byl vybaven už ze vsetínských gymnaziálních studií, mými kamarády byli a jsou lidé každodenních profesí, a tak mně nikdy nedělalo problém bavit se o poezii s truhlářem nebo elektrikářem. Někdy se o básnickém čtyřverší mluví u fotbalu, jindy se zase o fotbalu mluví při poslechu rozhlasové hry.

Nemělo smysl se něčím v diskusích zaštiťovat, žádné citace, odkazy na velikány – nebo nedej bože na své postavení – nic nezaručovaly. Všechno bylo třeba vždycky znovu vysvětlit. Můžu to doložit půlnočním zážitkem z hospody U Bukača. Po jednom z večerů Měsíce autorského čtení slavil Pavel Kohout osmdesáté páté narozeniny. V hospodě zrovna obsluhoval velkolepý číšník zvaný Jabčák. Noblesní Kohout se otázal: „Jaké máte víno?“ Jabčák mu odpověděl: „Bílé a červené.“ Nic nepomohl poukaz na to, kdo že tam sedí, o jak významného autora jde. Na ty otázky Jabčák klidně odpověděl: „No a co, já mám dřevěnou nohu.“ To je ta spravedlnost, prokázat se v dané situa­ci, ručit tím, kým jsem, tam, v tu chvíli.

Pořád je Ostrava spravedlivá?

Bojím se, že to trochu přestává platit. Začíná se v tom nedobrém podobat Praze a Brnu. I v Ostravě se už projevuje hipsterská nátura v širokém slova smyslu, marketingové kejkle v kultuře. Místo potřeby a touhy něco udělat, napsat báseň, namalovat obraz, natočit dobrý klip nebo uspořádat cyklus autorských čtení se vytvářejí kulturní eventy. Takový event se musí nejprve kvalitně vygrantovat, aby se zajistili tvůrci, pak teprve přichází starost, aby na něj chodili lidi. Klasickou ukázkou je nový ostravský literární festival Inverze. Mladí tvůrci – nic proti nim – se zaklínali tím, že festival vznikl zespoda, že jsou noví a jedineční. Ale už na druhém ročníku festivalu vystoupili Petr Hruška, Jáchym Topol, Ivan Motýl, Karin Lednická. Čili krom posledně jmenované zavedení autoři. V čem je teda ta inverznost? Ostrava někdy jako by přestala hledat, jen se utvrzuje ve svém obrazu.

Čím to podle vás je?

Snad je to přesycením. V devadesátých letech člověk potřeboval a taky mohl každé čtení vidět. Dnes je jich tolik, že je obejít nestihne. Souvisí to s proměnou pohledu na to, co je kultura. Důraz se dnes klade na společenskou rezonanci, na potřebu být komunikován. Přišlo to spolu s diskusí o angažovanosti na konci prvního desetiletí 21. století. Původní impuls angažovat se byl pochopitelný. Ale v diskusi a následném vývoji se ztratil jeden podstatný moment. V devadesátých letech jsme pořád cítili tu plíživou papundeklovost minulého režimu. Literatura přestala řadu lidí zajímat. Ale jaksi automaticky se vědělo, že to je v pořádku. Básník nemá co chtít, aby byl na titulce. Básník může být tak leda rád, že mu bližní nerozbijou hubu, jak říkal Magor. Uvědomil jsem si to před třemi lety na Měsíci autorského čtení, kam přijeli gruzínští spisovatelé. Když jsme po jednom ze čtení zasedli v Lese ke stolu, byl s námi Šota Jatašvili, vynikající gruzínský básník střední generace. Byl takový neklidný. Ptal jsem se ho: „Co je?“ Řekl mi: „Básník nemá mít žádné prachy.“ Vytáhl peníze ve čtyřech měnách a prohlásil: „Musíme to všechno propít.“

Proč o tom mluvím? Protože jsem přesvědčený, že poezie má nesmírnou cenu, ale nemůžu se skrze ni ničeho dožadovat, nemůžu se jí vykazovat. V tom je možná kámen úrazu. Mě vede vědomí, že nic není zadarmo, nic nemáme jisté a za sebe a svůj svět ručím jenom svým výkonem, svým existováním, a tedy i psaním. Mladší generace to tak, zdá se mně, vůbec neprožívá. Čest těm, pro něž to neplatí. Spolu s kampaněmi a touhami po rovnosti lidí se do naší společnosti vrací jakýsi nový, hloupý marxismus, který vedle jiného trvá i na tom, že umění je taková nadstavba, která počká, až se vyřeší velká témata jako hlad, ekologie a co já vím, co všechno ještě. To je největší blbost, názor starý srandovních dvě stě let. Co je to proti poezii, mýtům? A proč by tyto věci měly být v rozporu a nemohly existovat společně? Úplně se rozmělnila schopnost rozumět tomu, že člověk má svou rovinu občanskou, v níž se angažuje každý tak, jak potřebuje, od hladovky po stávku či blog, ale pak je také člověk obecný, jeho biologická danost, která je bez umění, alespoň podle mne, nemyslitelná. Názor na svět, který dělá z umění hračku, co si může každý zkoušet, je prostě jen výtryskem nepokorného egoismu rozumu a touhy po přežití, která se už vůbec neptá, proč přežít, pro jaký život. I to ostatně vysvětluje, že místo četby klasiků se lidé stále častěji věnují tolika novým a dobře placeným kursům tvůrčího psaní.

Kde na mapě kulturní Ostravy stál Absintový klub Les, kde jste působil jako štamgast, moderátor, herec?

Bude to znít možná hloupě, nabubřele a někteří mě budou kamenovat, ale já jsem přesvědčen, že existence Absintového klubu Les představovala, viděno zpětně, jedno z nejsilnějších kulturních období v Ostravě posledních let. Ve světě i u nás se všichni zaklínají multikulti mezioborovostí. Ale v reálu, v komunitě se to neděje. Autentické propojení literátů, hudebníků, výtvarníků a divadelníků jsem zažil právě v Lese. O významu klubu svědčí i to, že v závěru jeho existence se lidi v Ostravě dělili na ty, co mají a co nemají rádi Les. Uvnitř seskupení kolem Lesa byla shora uváděná spravedlnost jaksi ještě destilovaná. Když se něco dařilo, tak se málem plakalo poctivým dojetím, to byla čirá radost. Ale když se to nepovedlo, tak létaly „kurvy“ a „piče“. Prostředí Lesa bylo v něčem osvobodivé, možná by se nabízela jistá paralela s undergroundem: potřeba být nevázaně spolu, nevázaně věci dělat a nevázaně o nich mluvit. Neustále si zpřesňovat svá životní východiska, umělecká, občanská, lidská.

Rád bych ale zdůraznil skutečnost, že za tou atmosférou krom lidí, kteří ji tvořili, stál především dramaturg a majitel Lesa Pře­mysl Bureš. Uvedu jeden příklad. Tomáš Vůjtek napsal hru O nejslavnějším zmrtvýchvstání s tím, že se bude uvádět v lesní produkci. Při stolových diskusích získala přívlastek Ostravské undergroundové pašije. Co se vlastně stalo? Klidný dramatik připraví hezký text, který se vrací k zmrtvýchvstání Krista. Vstoupí s tím do Lesa, na text se nabalují nápady, rodí se plán a z apoštolů jsou máničky. Jejich tváře se potom objeví na plakátě, který hrdě symbolizuje ono sepětí herců i neherců, profesionálů i vášnivců, kteří se po několik let scházeli v předvečer Velikonoc, aby si Kristův příběh připomínali po svém. A byla z toho pro mnohé konstanta v duchovním kalendáři roku. Je dnes úplně jedno, kdo provedl jaké úpravy, důležité je, že celková nálada a atmosféra umožňovala tento tvůrčí a lidský kvas. To, že Les skončil, je podle mého ztráta, která se bude v Ostravě jen těžko nahrazovat.

Jak to bude s Lesem dál?

To samozřejmě nemůžu vědět. Přemysl Bureš, hlavní motor seskupení, je také předsedou spolku Lesní Hlasy, který akce v Lese pořádal a který dál existuje. Na Stodolní ulici nabízelo město k prodeji budovu bývalého klubu Templ. Spolek díky předsedovi sehnal investora a rozhodl se objekt koupit. Tak vznikla koncepce s názvem Les 22, podle které by měl na místě vzniknout umělecký multižánrový dům. Jde o autentické spolusdílení prostoru ve fyzickém slova smyslu i umělecké bytí spolu. V domě by měly být zastoupeny všechny složky umění. Prolínání uměleckých druhů se osvědčilo už v Lese, kde se například herecká složka vtáhla do nejširší kultury. Prospělo to všem, herci se stali citlivějšími ke slovu, literáti se naučili lépe promýšlet své čtení na veřejnosti. Pokud by se budovy podařilo koupit, vznikl by na místě profesionální divadelní soubor. Podržel by si alternativní orientaci, ale v profesionálním provedení a v konfrontaci s evropskými soubory. Mezinárodní kontakty bychom chtěli rozvíjet taky v literatuře, hudbě a výtvarném umění. Vybízet zahraniční autory k návštěvě, dopřát jim prostor k tvorbě, diskutovat s nimi, pořádat čtení a výstavy. Projekt pomýšlí i na zkušebny či hostinské pokoje. Měla by to být taková oáza vystřelující energii do ulic a kultury Ostravy. Jde o to, aby umění a poezie byly žitou a autenticky společně prožívanou skutečností, neměly by se stát zoologickou zahradou, jak se svého času obával Honza Balabán. Bohužel se zdá, že město se rozhodlo jít jiným směrem, děsím se, že zde vyroste další developerský projekt, který možná přinese v krátkodobém horizontu peníze do městské kasy, ale zahubí naděje spojené s obnovou lesku Stodolní ulice jako dalšího kulturního centra Ostravy.

Nicméně ještě jednu věc bych tu rád připomenul, a to je Radio Les [radioles.cz]. Jde o internetové rádio mluveného slova, které momentálně vysílá z bytu Přemysla Bureše, kde vzniklo studio. Je to pokus vnést i do virtuálních vln ono spolusdílení hodnot. Ve vysílání se objevují rozhovory s nejrůznějšími osobnostmi, živé rozhlasové hry či adaptace, podcastové pořady, stejně jako pravidelná hospoda v přímém přenosu, kterou jsme pojmenovali Řečiště kravinantních žvanírů. Zkrátka věříme, že hluboká úvaha i vtip patří do stejného pytle možností, jak se ke světu stavět.

Přesuňme se do vašeho rodiště i staronového domova. Čím je pro vás Valašsko?

Pro řadu Valachů je Valašsko nebo valašství hodnota sama o sobě. Su Valach – a tak to je. K tomu se naštěstí přidává i vědomí toho, že valašství je nejen to, co člověk dostal, ale taky to, o co se má starat. Pro mě být Valachem znamená být člověkem určitého způsobu dýchání a určitého způsobu horizontu. Vysvětlím to. Jako kluk s chorou ledvinou jsem si lehce mohl od školy odpočinout, stačilo zajít k doktorce a ta mi vždy napsala „neschopenku“ na čtrnáct dní. V patnácti letech jsem se tak vydal stopem do Valmezu a pak dál do Olomouce. Tam jsem se ocitl na okraji města a dolehl na mě horizont, nedohledná placka. Cítil jsem se strašlivě nahý. Tak jsem potupně zalezl na záchod posledního vagónu rychlíku a vrátil sa dom. Byla to pro mě určující zkušenost. Když se člověku rozšíří horizont, uvědomuje si, jaký je prdeček, proti poezii, lásce, zemi, Pánubohu. Když máte vědomí svého nic, považujete si výdobytků, kterých se vám dostane. Nejkrásnější definice Valašska, jakou znám, je ta od malíře Jana Kobzáně – „kde rostú kameně“.

Největší úkol člověka je pro mě pozorně a pokorně přijímat to, co jsme a z čeho jsme, a nacházet pak třebas i způsoby, jak toto svoje dané překračovat. Vždycky ale s vědomím, že ono dané není v žádném případě jediné možné a jediné správné. Potom je jedno, jakou víru či názor máte. A tak si myslím, že Valachem má a musí být ten, kdo je hrdý na to, kým je, kdo ví aj o tom, že stejně hrdí sú ti jiní, co sú jiní, kdo ale zároveň pracuje na tom, aby předával dál svoju zem a její obraz v co nejlepší kondici. Připadá mně směšné, že rodící se levice své téma hledá v ekologii, protože to je to nejtradičnější a nejkonzervativnější, co znám: starat se o to, abys předal dál svoje místo stejné, anebo ještě lepší, než bylo.

Takže existuje něco jako valašská povaha?

Vždycky mě fascinoval rozkol mezi tím, jak se umějí Valaši nasírat, a tím, jak umějí vtipkovat. Znám v obou oblastech skutečné přeborníky a jejich dovedností se nechávám omývat. Začalo to v hospodě Bečva, které se říká „zhlaň“ [tůň, hlubina, výmol – pozn. red.], tam se scházívali chlapíci různé směsice, ale téhož naturelu. Pracoval jsem tenkrát v knihkupectví Dalibora Maliny, kde jsem začal soustavněji studovat literaturu. Zaučoval mě tam pán s majestátní pleší a mírným bříškem, Luboš Růžička. V něm se ta tvrdá palica i schopnost otevřenosti a humoru prolínaly. Byl nekompromisní, pokud šlo o práci, a když nebyla udělaná, jak měla, dokázal až zamrazit. Jednou jsem knihkupectví zavíral, spěchal jsem a vytřel narychlo. Luboš to přehlédl a praví: „Kde je mokré, není vytřené.“ A bylo, celé znova. Na druhou stranu, když se mluvilo o smrti a umírání, rád vzpomínal na historku, jak šli na pohřeb kamarádovi, co neumřel, a od té doby se mezi nimi ujalo pro mě dodnes osvobozující rčení: „Umřel, neumřel, pohřeb ve tři.“ Poslední důkaz té povahy, totiž mix humoru a ironie, si spojuju s Lubošovým mladším bratrem Fanynem Růžičkou, proslulým odzemkářem. Pamatuju si na jeho spor s mým bohužel už pochovaným tatú. Otec pil rum, Fanyn borovičku, když docházely argumenty, proč ten jedno a druhý druhé, Fanyn smečoval: „S tým rumem bys nevyskočil.“

Zkrátka: Valach ví, že je dobré se zamyslet nad tím, co fascinuje toho druhého, i když on sám to za fascinující nepovažuje. Valach se dívá přemítavě, ne nasraně, jak si mnozí myslí. To vše se projevuje ve dvou věcech. První věc je nářečí, každý hájí význam své řeči, dialekt je jeho DNA. Ale taky si musí dávat bacha na slovo. Když jdeš do kopce, moc o sobě neřekneš. Na rovinách se může vyprávět, kolik má dcera věna, jaké sukně a podobně. Když se vlečeš valašskýma kotárama, musíš stručně: „Byl jeden, měl tři dcery, dvě umřely, třetí má tři děcka.“ Hotovo. V české literatuře postrádám koncentrovanost ne na úrovni výrazu, ale na úrovni věty. Poslední, kdo podle mého měl schopnost geniální zkratky, byl Ludvík Vaculík.

Dostali jsme se k literatuře. Sám jste básník…

O psaní, hlavně o tom vlastním, se strašně blbě mluví, protože člověk je vlastně trvale v ohrožení, že bude vykládat o tom, co by chtěl, ale co se neděje. Především si vůbec nemyslím, že být básníkem je nějaká výhoda nebo nedej bože hodnota. Je to prostě fakt, nějak daný, ať se na mě někdo zlobí nebo ne, je to prostě vyvolení, ale víme z dějin, že být vyvoleným není vždycky zrovna sranda.

V čem to vyvolení spočívá?

Nejspíše asi v tom, že člověk má – a myslím, že opravdu nějak nevratně, biologicky – zjitřenější, citlivější receptory. Zkrátka intenzivněji vnímá bolest, radost, ale též teprve vzlínající nebezpečí. Kolik autorů „předpovědělo“ naše krize. To nejsou čáry a máry, to je prostě schopnost vyčíst ze společenské atmosféry děsy a běsy, kterých se ostatní bojí jen dotknout, natož je domýšlet. Konkrétním příkladem budiž román Černý beran Jana Balabána, který téměř dokonale předpověděl finanční krizi, protože zaznamenal neslučitelnost tehdejší finanční politiky USA se skutečností. A ty receptory na nás dorážejí, pořád vysílají jakési znepokojující signály. Člověk jim pak může naslouchat, a tak začne něco psát. Může na tom klidně skončit a jeho psaní zůstane terapií. Nebo se pokusí ty signály „přeložit“ do svého jazyka a nabídnout jejich šifru ke sdílení ostatním, a to je v ideálním případě báseň.

Tedy básník je někdo, kdo vytváří přepisy bolestných i děsivě krásných obrazů. O tom, jestli jsou k něčemu, už on sám nerozhoduje a myslím, že na tom nenese ani žádnou zásluhu. V tomto smyslu se mně líbí předmoderní pojetí literatury jako textu, autor tu nehraje více méně žádnou roli. Na druhé straně je tu zas ale básnická persona jako jakési osobní ručení a na tom by taky mělo zůstat. Kamenujte mě, že žvaním, pište proč. Jásejte, jaké jsou to obrazy, a zas říkejte proč. Já to garantuju vším, čím jsem. Ale nedělejte ze mě celebritu, plakát nebo bustu.

Ostatně je taky možné, a dělá to většina lidí, tyto receptory umrtvit, přehlušit struskou každodennosti, když jí násilím dodáme smysl. Mít auto či lepší auto. Nemuset nic dělat nebo málo dělat za moc peněz, to jsou způsoby, jak se znecitlivět a zapomenout. Na smrt, na utrpení, ale i na lásku či vůni hlíny na podzim.

Jak se vlastní psaní snáší s psaním o jiných autorkách a autorech?

To je snad ještě těžší. Nedokážu si moc představit situaci, že bych si odběhl ke svému psaní, když se zabývám dílem někoho jiného. Naprosto souhlasím s halasovským „ne já, to vy všichni jste básníci“. Proto se každému textu, se kterým jsem, ať už literárněkriticky, literárněhistoricky nebo jenom tak ve vaně, pokouším dát to jeho, to znamená všecko. Pak jsem ovšem dlouho hodně vyšťavený. U té vany nejmíň, to už třeba můžu psát po dvou hodinách, při kritickém a literárněvědném čtení si ale musím dát pohov delší. Ovšem zas, nijak si to neordinuju, prostě jsem pro jistou chvíli vyčerpal napětí těch receptorů pro rezonanci v jiných textech. Zkrátka aby byl kritik nebo vědec práv svému materiálu, musí se pokusit stát se tvůrcem, redaktorem i čtenářem zároveň, potom snad jeho zpráva má nějaký smysl, pokud má taky nějaký relevantně formulovatelný požadavek či nárok na literaturu. Ten zas ale je trochu schizofrenního základu. Budujeme a zpřesňujeme si ho celý život, přitom u každé knihy musíme počítat, že se nám zhroutí. A právě někde v momentě naplnění – nebo naopak rozboření – tohoto požadavku se rodí hodnota literárního textu. Jinak řečeno, čtení i psaní, to je jedno, bolet to vždycky musí obě strany.