Literární salon 2021, 108 s.
K básnickým knihám, které na obálce vyzdvihují „hluboké pokorné prožívání katolické víry“, je namístě přistupovat s podezřením, tak jako ke všemu, co staví na odiv své ctnosti. Nad výborem z celoživotního díla Jaromíra Zelenky si ale můžeme připomenout, že jeho spiritualita, ať už k ní přidáme jakékoli přívlastky, se hlásí o slovo hlavně v exteriérech a velmi často v konkrétních místech v krajině. Myšlenky na věčnost, milost či smrt nepřicházejí pod klenbami kostelů, ale na okresních silnicích nebo v zahrádce hospody kdesi u Botiče. V básních z putování po kraji Jakuba Demla se boží muka dělí o místo s borovicemi, žabincem nebo železničním přejezdem. Více než desítkou básní je zastoupena i pozoruhodná sbírka Objetiny – cyklus věnovaný vesnicím na východním okraji Prahy, které básník objížděl na svém invalidním vozíku. Čestlice, Nupaky, Dolní Měcholupy – tam všude se dalo v devadesátých letech rozjímat ve večerním šeru nad strništěm, zatímco o čtvrtstoletí později tam stojí hlavně sklady a developerská výstavba. Jak by vypadaly Zelenkovy cesty dnes? Devótní doslov Jana Riedlbaucha si takové otázky neklade. U knihy vydané k básníkovým pětasedmdesátinám se dá slavnostní tón pochopit, ale když čtu o „těžké vůni Závrati Poezie Jaromíra Zelenky“, říkám si, že tolik velkých slov a písmen bych si k narozeninám nepřál. Patos samotného oslavence je naštěstí o poznání uvěřitelnější: „Zatím však tělo tu, zatím tu se smrtí ve sporu./ A nachový vítr loudavým nožem pižlá mi kosti.“