Kunsthalle Praha, 22. 2. – 20. 6. 2022
Druhý víkend po otevření instituce: davy lidí, výsledek rozsáhlého marketingu. Musím čekat hodinu na vpuštění do expozice. Vstupné 260 korun. Prohlížím si obchod u pokladen: dárkové exponáty bezpochyby převažují nad knižní nabídkou o přibližně patnácti titulech mainstreamového charakteru. Všude spousta zaměstnanců, kteří návštěvníkům vysvětlují, jak to všechno funguje. Hloučky se dohadují: vyplatí se členství? Za litr ročně? Všechny expozice odkazují na bývalou funkci budovy trafostanice. Tematizují elektřinu, světlo, pohyb. Hlavní výstava, připravená jedním z nejznámějších současných rakouských umělců a kurátorů Peterem Weibelem, připomíná veletrh – díla jsou vystavena v mnoha úrovních a nakupená jedno vedle druhého, nechybějí zápůjčky z Tate Modern nebo Centre Pompidou, všechno bliká, svítí a hýbe se. Výklad téměř absentuje. Občas se někde objeví tabule se slovníkovým heslem typu „computer art“. Společně s ostatními návštěvníky bloudím výstavou a hledám smysl, občas do někoho vrazím, místa je málo. Starší pán, inspirován jedním z děl, svým vnoučatům vypráví o broucích na chatě. V druhém patře se expozice mění v zážitkovou cestu interaktivními instalacemi. „Pro koho to je?“ běží mi hlavou. Odpověď nalézám až o poschodí výše v kavárně s výhledem na Pražský hrad. Upravený pán diskutuje s číšníkem o designové značce kavárenských židlí a dvojice u vedlejšího stolku se zájmem osahává místní závěsy: „Hm, takový těžký, třeba do ložnice.“