Zázrak vzešlý z prázdnoty

Konstruktivní existencialismus filmu Drive My Car

Adaptace povídky Harukiho Murakamiho Drive My Car se stala nejdiskutovanějším japonským filmem loňského roku. Snímek, mimo jiné čerstvě oceněný Oscarem, vychází z existencialismu, ale nachází v něm pozitivní rozhřešení pro traumatizované postavy.

Nezbývá než táhnout káru dál – toť otřepané dobrozdání všem životem utrmáceným, stíhaným nepřízní osudu, existenciálně trýzněným. Tváří v tvář zmaru nezmůže člověk víc než znovu uchopit volant, šlápnout na plyn, žít a pracovat, věřit a důvodně pochybovat jako doposud. A za to se nám v hrobě či ráji uleví. Banalitu, jíž Anton Pavlovič Čechov pointoval svého Strýčka Váňu, učinil japonský režisér Rjúsuke Hamaguči středobodem a poselstvím výjimečného filmového povzbuzení s názvem Drive My Car. Působivost díla inspirovaného nejen Čechovem, ale i texty Harukiho Murakamiho či Samuela Becketta vychází právě z postupného rozmělnění existenciální tíhy všedními drobnostmi a z prokazování notoriet, nad nimiž už ani nepřemýšlíme.

 

Vztahy a ztráty

Hamagučiho filmografii vévodí lidé se zkušeností ztráty. Jeho čtyři celovečerní dokumenty přinášejí zpovědi rezidentů oblastí pravidelně devastovaných živelními katastrofami. Hrdinky a hrdinové jeho hraných filmů impulsivně opouštějí …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě