Divadlo musí být vulgární

Postpandemické, postinternetové a postmigrantské divadlo

Německojazyčná divadla se ani před covidem nebránila trendům spojeným s digitalizací. Kde je namístě důraz na fyzičnost a tělesnost, a kde je lpění na těchto výrazových prostředcích naopak projevem nechuti pracovat s dobovým kontextem a vystoupit z komfortní zóny osvědčených uměleckých forem?

Na začátku pandemie před dvěma lety jsem pro Salon Práva napsal esej Divadlo a digitalita, jelikož se mi zdálo důležité shrnout pozitivní tendence a příležitosti, které online prostředí, ale i postinternetová estetika a nové technologie tomuto poměrně konzervativnímu druhu umění nabízejí. Přiměla mě k tomu jak absence českých textů na dané téma, tak postoj formulovaný – veřejně i neveřejně – většinou domácí kritické a teoretické obce. Tento postoj by se dal shrnout jako čekání na „normální“ divadlo, tedy to striktně fyzické, které jsme do té doby tak dobře znali.

Dodnes mě na tomto přístupu zaráží, že se jedná o přesný opak toho, co bychom od veřejných intelektuálů čekali – tedy snahu představit si i jiné varianty blízké budoucnosti, objevovat nové umělecké proudy a získat rozhled i mimo oblast svého dosavadního zájmu. Případně: snažit se pojem divadla redefinovat a zasadit jej do aktuálního společenského kontextu. Jako bychom nechtěli překročit …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě