V básních a lyrizovaných prózách bulharského expresionisty a komunisty Gea Mileva najdeme apokalyptické popisy válečných hrůz, temnou variaci na lidové téma, ale i text reagující na zavraždění Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové v roce 1919. Sám Milev zemřel násilnou smrtí jen několik let poté.
Hrob
„… pro sebe hrob si vykopám,
své jméno vytesám si tam
a taky všechny strázně své!“
V zeleném pohledu tvém zvolna mizím –
netečný ke všemu a ledový,
tvůj úsměv mrazivý je pro mě cizí
a každý dotek – těžké okovy;
s vodou i popel piji v teplých doušcích
bez nářku, bez žalu a bez zloby:
okamžik k útěku mě zaklíná –
v dálce je kámen, mech a pustina.
V tajemné dálce na mě hrob můj čeká
– ni cypřiše, ni vrba smuteční –
v náhrobní kámen sám si budu tesat
své jméno, příběh lásky spolu s ním,
své bědné lásky…
Strmí dálka slepá.
Syrových hlubin těžké mlčení.
Krvavý měsíc zmírá – čtvrtá čtvrtina –
kol kámen, kosti, mech a pustina.
Savonarola
Smetánka společenského bontonu. Honorace senzačních skandálů. Vypískaná svita posvátného řádu. Garda zákonné loupeže.
Čistí přečistí
hladcí
naleštění
vycídění
bílí –
bílí …
