Krutý prsten duše

V básních a lyrizovaných prózách bulharského expresionisty a komunisty Gea Mileva najdeme apokalyptické popisy válečných hrůz, temnou variaci na lidové téma, ale i text reagující na zavraždění Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové v roce 1919. Sám Milev zemřel násilnou smrtí jen několik let poté.

Hrob

„… pro sebe hrob si vykopám,

své jméno vytesám si tam

a taky všechny strázně své!“

 

V zeleném pohledu tvém zvolna mizím –

netečný ke všemu a ledový,

tvůj úsměv mrazivý je pro mě cizí

a každý dotek – těžké okovy;

s vodou i popel piji v teplých doušcích

bez nářku, bez žalu a bez zloby:

okamžik k útěku mě zaklíná –

v dálce je kámen, mech a pustina.

 

V tajemné dálce na mě hrob můj čeká

– ni cypřiše, ni vrba smuteční –

v náhrobní kámen sám si budu tesat

své jméno, příběh lásky spolu s ním,

své bědné lásky…

Strmí dálka slepá.

Syrových hlubin těžké mlčení.

Krvavý měsíc zmírá – čtvrtá čtvrtina –

kol kámen, kosti, mech a pustina.

 

Savonarola

Smetánka společenského bontonu. Honorace senzačních skandálů. Vypískaná svita posvátného řádu. Garda zákonné loupeže.

Čistí přečistí

hladcí

naleštění

vycídění

bílí –

bílí …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě