Šťastné a hrůzostrašné
Antologie štědrovečerních hororů
Vybral a přeložil Pavel Pecháček
Malvern 2021, 124 s.
Antologie hororových povídek britských autorů z druhé poloviny 19. a začátku 20. století, uspořádaná a přeložená Pavlem Pecháčkem, přináší výběr ze strašidelných příběhů odehrávajících se během svátků, které bývají spojovány s klidem a mírem. Stačí si však připomenout staré pověsti a balady a ukáže se, že vánoční idyla je jen vytěsněním toho, čím jsou dlouhé mrazivé noci odnepaměti prodchnuty. V kvalitativně vyvážené šestici povídek ožívají během Štědrého večera stará rodová prokletí a vyvěrá skryté zlo, které na svět vyvolávají nezodpovědní a lehkovážní zvědavci. Zmiňme povídku Vánoční shledání od sira Andrewa Caldecotta, který byl mimo jiné guvernérem Hongkongu. Příběh o trestu za dávný zločin má příjemně otevřený konec, který nechává na čtenáři, aby rozhodl, zda zasáhly nadpřirozené síly, nebo rafinovaný mstitel. Klasickými žánrovými prvky je prodchnuté Ocelové zrcadlo aneb Vánoční sen od Williama Wilthewa Fenna, v němž se objevuje motiv varujícího přízraku, tolik oblíbený v gotickém hororu. Na tuto tradici odkazuje i Podivná vánoční hra od Charlotte Riddellové, variující příběhy, jež bývají svázány se starobylými šlechtickými sídly. Povídka Štědrý večer na pobřeží od Elizy Lynn Lintonové zase mistrně zachycuje pitoresknost a ponurou atmosféru západoanglického pobřeží a její závěr v sobě skrývá temnou až morbidní symboliku kruté spravedlnosti. Tenký svazek nejen pro vánoční čas ocení všichni příznivci jemně cizelovaných duchařských příběhů vzbuzujících pomalou hrůzu.
Eduard Štěpař
Leena Krohnová
Vysněná smrt
Přeložila Ema C. Stašová
Dokořán 2021, 237 s.
Uznávaná finská autorka Leena Krohnová ve svém filosofickém románu až satiricky vykresluje dystopickou společnost, která navazuje na aktuální směřování naší společnosti. Hlavní dějovou linkou nás provází odtažitá anestezioložka Lucie, která pracuje pro tři různá zařízení. Dva dny v týdnu v městské nemocnici uvádí do narkózy pacienty čekající na chirurgický zákrok. Další dva dny ve Vysněné smrti podává nápoj zvaný dyama lidem, kteří se rozhodli dobrovolně skoncovat se životem. Sebevražda byla prohlášena za základní lidské právo, a tak zmíněné zařízení zajišťuje smrt „na míru“ všem lidem, kteří touží vyzrát na zubatou tím, že ji předběhnou. Poslední pracovní den Lucie pracuje v Mrazírně, kryonické společnosti, která uvádí své klienty do hlubokého zmrazení, aby v budoucnu mohli být oživeni v lepším světě, pokud možno bez smrti. Krohnová tak zachycuje tři různé přístupy ke smrtelnosti: touhu po životě, po kontrole nad vlastní smrtí a po nesmrtelnosti. Příběh je zasazen do upadající společnosti, kterou se šíří pandemie náhlé staroby, a stále více lidí si všímá zvláštního přírodního světelného úkazu – zimního čmeláka. Hodnoty jsou už natolik obroušeny, že v rámci umělecké performance je možné beztrestně znásilňovat, zabíjet nebo se dopustit kanibalismu, aniž by to vyvolalo větší pohoršení (jde o odkaz na video Sex and Death od konceptuálního umělce Teemua Mäkiho z roku 1988). Autorka se v knize snaží vyrovnat s otázkami stárnutí, smrti i absurdity bytí, což občas může připomínat hon za zimním čmelákem.
Zdeňka Beranová
Marie Knitschke
Jedůvky
Z mého šumperského života
Přeložili Radek Ocelák a Lukáš Motyčka
Radek Ocelák 2021, 78 s.
Narodit se v Šumperku roku 1857 jako německá žena, navzdory uměleckým ambicím zůstat v rodném městě, nešťastně se vdát, mít děti a umřít v roce 1940 tamtéž – to opravdu není dobrá pozice k zanechání otisku v české kultuře. Spisovatelku Marii Knitschke, dceru z kdysi zámožné šumperské rodiny, se útlou knížkou pokusil povytáhnout ze zapomnění badatel Radek Ocelák. Titulní Jedůvky – doslova „Jedovaté houby“ – jsou sbírkou více či méně originálních aforismů z konce 19. století, často namířených proti mužské dominanci: „Většina mužů posuzuje dívky podle věna. Proto mnozí tolik žvaní o ‚hodnotě ženy‘ – dovedou ji totiž vyčíslit.“ Nejzajímavější je na nich možná to, že občas nepoznáme, nakolik jsou míněny ironicky; Knitschke má evidentně blízko k myšlenkám ženské emancipace, jindy je ale spíš starosvětská a konzervativní. Patrné je to z vyznavačského tónu jejích dopisů hudebním skladatelům, zejména „nekonečně váženému mistrovi“ Edvardu Griegovi. Následuje několik básní v duchu pozdního romantismu a po nich už přichází podrobný a kritický doslov. Ocelák v něm spisovatelku nepřeceňuje – to, že se například její epos Agneta, čarodějnice z Losin nedochoval, uvádí s jistou úlevou, protože by dnes byl nejspíš k neučtení. I tak ale nejspíš jde o nejvýznamnější literátku, která v „bráně Jeseníků“ dlouhodobě působila, a skromná žeň z jejího díla dokáže vtáhnout i čtenáře, který v Šumperku nikdy nebyl.
Michal Špína
Markéta Mráčková, Barbora Šimonová
Ahoj sestro, vítej v Číně
cosa.cz 2021, 141 s.
Zakladatelky kulturního družstva cosa.cz Markéta Mráčková a Barbora Šimonová strávily na přelomu let 2019 a 2020 semestr na Škole architektury severočínské Tchien-ťinské univerzity. Recenzovaná kniha je podle jejich slov „tou jedinou odpovědí na často kladenou otázku, co jsme dělaly v Číně“. Kdo by čekal od dvou architektek přehledný katalog čínské architektury, bude možná zklamán. Publikace je ze všeho nejvíc záznamem kulturního šoku, který autorky upřímně přiznávají. Text je směsicí cestopisných pasáží, exkursů do čínské historie a kultury a více či méně (tedy povětšinou více) bizarních každodenních zážitků. V krátkých, stroze a svižně napsaných kapitolách se tak dočteme třeba o historii a architektuře čtrnáctimilionového Tchien-ťinu, o nechvalně známých sociálních kreditech nebo o tom, proč našince příliš neuspokojí severočínská snídaně. Tento zdánlivě nesourodý mix dokáže zábavně zpřítomnit zkušenost střetu se společností, která funguje naprosto odlišně než ta naše. Osvěžující je, že se Mráčková se Šimonovou, neboli po čínsku Ma-er-kche-ta a Pa-er-po, dokázaly vyhnout častému nešvaru cestopisné literatury a nonfiction obecně a nestavějí samy sebe do středu vyprávění, natož aby měly potřebu si rádoby vtipnými historkami dokazovat svoji domnělou kulturní nadřazenost. V tom by si z knihy Ahoj sestro, vítej v Číně ostatně mohla vzít příklad i řada českých publicistů a publicistek.
Alžběta Medková
Krychlič
Režie Silvie Dymáková, ČR 2022, 80 min.
Premiéra v ČR 29. 3. 2022 (online)
V posledních letech před smrtí se z Václava Kulhánka přezdívaného Krychlič stala svého druhu celebrita. Muže z Pardubic s bizarním účesem a oblečeného většinou v oblecích křiklavých barev využívaly nejrůznější subjekty od pivovarů po rockovou kapelu Donrvetr především jako vizuální kuriozitu – podivínskou postavičku, která na první pohled upoutá svým vzhledem. Důmyslněji s jeho figurou pracoval snad jen Mark Ther ve spotu, v němž se Kulhánek dostal blíž ke kontextu, který svým životním stylem částečně nevědomky naplňoval – ke queer estetice a fenoménu camp. Také Silvie Dymáková v portrétním dokumentu Krychlič, jenž vznikal pár let před Kulhánkovým úmrtím, občas sklouzává k jednoduchému pojetí na způsob kabinetu kuriozit – třeba když inscenuje jeho setkání s „nejšpinavějším mužem v Evropě“. Většinou se ale snaží o empatický intimní portrét, který dává prostor především samotnému protagonistovi. Ostatně řadu záběrů z vlastního domova, kam dokumentaristy nepustil, natočil Kulhánek sám a jeho slova zaznívají i v úryvcích z platonicky zamilovaných dopisů adresovaných zpěvákovi ze Šlágr TV Josefu Sochorovi. Kulhánek z dokumentu vychází jako tragikomická postava, s jejímž outsiderstvím, ale i cílenou snahou působit výstředně nejspíš úzce souvisí i komplikovaná pozice homosexuála ve východočeském městě v druhé polovině 20. století. Právě proto je Krychlič pozoruhodným dokumentem, přestože z filmařského hlediska vlastně jen trochu bezradně sbírá momentky z Kulhánkova života.
Antonín Tesař
Han Kang
Bílá kniha
MeetFactory, Praha, psáno z představení 16. 3. 2022
Bílá kniha jihokorejské spisovatelky Han Kang je rozhodně jejím nejintimnějším dílem: autorka se v próze napsané během umělecké rezidence ve Varšavě vyrovnává se smrtí své starší sestry, která zemřela jen pár hodin po narození. Také režisérka Apolena Vanišová pracuje v divadelní adaptaci s bílou jako symbolem smrti. Novorozená holčička je zabalena do bílé košilky, která se následně proměňuje v úmrtní rubáš. Dvě neherečky (Eva Bártová a Olga Svobodová) ztvárňují sestry, které se na jevišti často míjejí a občas i setkávají. Vypadají skoro jako dvojčata – jak jinak si také představit svou ztracenou sestru než jako sebe samu? Postavy hovoří jen minimálně, většinu mluveného slova obstará hlas (Sára Märc) předčítající vybrané pasáže z literární předlohy. Na začátku inscenace je na jevišti vyskládáno několik bílých tvárnic, symbolizujících torza varšavských budov po německém ostřelování. Scénograficky je inscenace založena na přeskupování těchto tvárnic. Z „trosek města“ sestry nejprve vytvoří stůl, pak věž a postupně i další objekty. Důležitou úlohu má také osvětlení – jedna z lamp v úvodu zpodobňuje promítačku rodinných diapozitivů, na závěr pak sestry nosí na jeviště další takové lampy, po jejichž rozsvícení vznikne dojem města, tentokrát však plného života. Vanišová se ve své adaptaci soustředí především na pohyb po hranici mezi životem a smrtí. Rozdíl mezi oběma stavy je tak podstatný, a zároveň se zdá tak malý.
Jiří G. Růžička
Audioskop
Stream, Audioteka 2021
Podobně jako sledujete filmy na Netflixu, si v aplikaci Audioteka můžete předplatit stream audioknih. Obsah je lákavý, kromě asi tisíce klasických audioknih nabízí Audioteka množství pořadů, k nimž se jinak nedostanete. V poslední době polská firma získala i kultovní Rodinku od Kaisera a Lábuse a připravila výpravnou adaptaci Bulgakovova Mistra a Markétky, výtečnou hororově-detektivní sérii Anima, anebo Agenta, tedy příběh o otravě Sergeje Skripala v režii Jiřího Havelky. Výjimečná je i populárně-vědecká série Lenky Vrtiškové Nejezchlebové, nazvaná Audioskop. Autorka spolu s Martinem Myšičkou a vždy jedním odborníkem ve zhruba padesátiminutových dílech představuje pokaždé jedno téma. V Mouše se například dozvíte ledacos o kriminalistice, respektive získávání důkazů o době úmrtí podle vývoje muších larev. Parazit je o tom, že naše tělo cizopasníky vlastně potřebuje – a také o tom, že moderní čistotná společnost, která se snaží s parazity bojovat, přišla o část své imunity. Výtečný je díl Křoví, v němž vědec a nadšenec Jan Albert Šturma protáhne posluchače titulním porostem. On sám v houští i přespává, případně pořádá posezení u ohýnku. Dodejme, že křoví v současných městských aglomeracích tvoří jedinečné ostrůvky přírody, což ostatně čtenáři Ádvojky dobře vědí z čísla 9/2021, věnovaného městské divočině. Sympatické je, že pořad jednotlivá témata pojal bez suchopárného výkladu a rozhovory s vědci prolíná vtipnými hereckými vstupy, v nichž je mnoho poznatků zhuštěno a zjednodušeno.
Tereza Zubatá
Body/Dilloway/Head
S/T
LP, Three Lobed Recordings 2021
V souvislosti s hudební kolaborací skupiny Body/Head, kterou tvoří kytaristka a zpěvačka Kim Gordon a kytarista Bill Nace, s Aaronem Dillowayem, improvizátorem se zálibou v páskových manipulacích, jsem si vzpomněl na německého IT vývojáře Bernda Brandese, který se v roce 2001 dobrovolně vydal všanc kanibalovi Arminu Meiwesovi. Gordon spolupráci s Dillowayem prezentovala – z perspektivy své kapely – jako další krok do neznáma a posun na vyšší úroveň ztráty kontroly. Něco podobného pravděpodobně vzrušovalo i sebedestruktivního Brandese. Ten si ovšem samotnou kanibalizaci neměl šanci příliš užít: sice společně s Meiwesem snědl svůj vlastní penis (podle Wikipedie „usmažený se solí, pepřem a česnekem“), byl ale silně otupen alkoholem a analgetiky a po několika hodinách, když upadl do bezvědomí, byl usmrcen, naporcován a uložen do mrazáku. Zato hudebníkům s ryzím experimentálním cítěním musel proces, během nějž Dilloway pomocí magnetických pásek „přežvýkával“ zvuk kytar, přinést vcelku slušný požitek: měli možnost být svědky toho, jak je jejich hudební tělo rozkládáno a znovu seskupováno, a přitom zůstat naživu a při plném vědomí. A podobná diskrepance nakonec narušuje i analogii kanibala s páskovým manipulátorem: Meiwes maso z Brandesova těla pojídal – a trávil – několik měsíců, kdežto Dilloway zvukový materiál kytarového dua včetně vokálu Kim Gordon pouze rozmělnil a hned zase vyplivl. A to je vskutku ideální postup pro improvizátora, který upřednostňuje tvůrčí proces před jeho výsledkem a singulární gesto před stylem.
Jan Klamm