James Hillman ve své knize Nová vize psychologie (Re-Visioning Psychology, 1973) vychází z archetypální psychologie, nemůžeme jej však označit za ortodoxního jungiána. S fenomenálním rozhledem a znalostí společenských věd vytváří syntézu, jež se odmítá zastavit a spočinout – směřuje stále do větší hloubky a nespokojí se s žádnou dosaženou pozicí. Zkoumá různé myšlenkové školy a přístupy, které zprvu oceňuje a vyjadřuje jim respekt, ale posléze je podrobuje drtivé kritice a zcela je zavrhuje. Jeho přesvědčení sugeruje, že pokud se chceme v poznání lidské psychiky dostat dál, musíme všechno opustit – jakýkoli fideismus, světonázor, ideje jednoty, personalismu, moralismu i moderního humanismu. Nezbývá nám než cesta do hlubin duše oproštěná od předsudků a iluzí. Psychologie, psychiatrie i psychoterapie jsou s duší ve válečném stavu: snaží se ji popřít a člověku odebrat, potlačují její projevy a převádějí je na něco jiného, objektivizují je a podřizují empirii. Spolu s duší však vstupujeme do mytického vědomí, kde nejsou věci oddělené a protikladné – bohové jsou živí nebo mrtví podle stavu naší duše. Represe slov a obrazů sice drží náš svět pohromadě, zároveň jej však bezmezně ochuzuje a umenšuje, uzavírá nás do hranic ega.
Duše podle Hillmana nemá nic společného s jakýmkoli substančním modelem. Představuje spíše neuchopitelnou a nedefinovatelnou perspektivu, princip člověka i božství bez počátku a konce. Stojí v naprostém protikladu vůči egu: „V říši duše je ego jenom žebrák.“ Duše nepředstavuje objekt poznání, nýbrž je způsobem poznávání poznání samého. „Není už otázka, jestli věřím v duši, ale zdali duše věří ve mně (…) duše utváří sebe skrze mě a mému životu dává svůj smysl…“ Duši a jejímu působení nelze uniknout, jediným únikem může být její zničení, či spíše – řečeno hillmanovsky – dosažení stavu, kdy se nás vzdá. Duše totiž není identifikovatelná se zakoušejícím subjektem; takový přístup znamená jen satanské pokušení. Duše není omezena jen na člověka, dosahuje až k nadlidskému.
Autor vede tvrdý boj proti doslovnosti, která vyprazdňuje a destruuje lidské cítění a myšlení, a zároveň usiluje o absolutní rehabilitaci slova. Vyzdvihuje emoční řeč a afektivní logiku, již reprezentují děti, šílenci, básníci a primitivové: „I slova planou a stávají se tělem, když hovoříme (…) slova, podobna andělům, jsou mocnosti, které nad námi mají neviditelnou moc.“ To souvisí s Hillmanovou absolutizací imaginace – v jeho pojetí má duše poetický základ. (I když Hillman ostře kritizuje fenomenologii a existencialismus jako pouhý „situacionismus“, v tezi, že „básnicky bydlí člověk“, se s Heideggerem přece jen vzdáleně shoduje.)
První svobodou duše je podle Hillmana svoboda imaginovat. Každý z nás je především proudem archetypálních a poetických obrazů. V ideálním případě my imaginujeme duši a duše imaginuje nás. Z obrazů se však staly pouhé konstrukty, konvence a stereotypy, byla jim odebrána živoucí energie. Ve skvostných exkursech Hillman popisuje imaginaci vycházející z pohledu na staré Řecko či úchvatnou renesanční periodu, z níž se rodí moderní pohled na duši. Sám esejistický autorův jazyk je vytříbený, hutný i poetický, zároveň však neobyčejně přesný a subtilní, citlivý pro paradoxy a antinomie.
Psychologický dogmatismus podle Hillmana vede toliko k indoktrinacím či konverzím a sublimuje v ideologii. Terminologie nakonec zapečetí to, co pojmenovává, a zapouzdří svobodné možnosti rozvoje. Psychologické myšlenky je proto třeba nazírat v archetypálních významech. Potom lze všechno poznání psychologizovat. Duše se zjevuje ve svých idejích a naše vnímání se utváří podle nich: já nemám ideje, ale „ony mají, drží, obsahují mě a vládnou mi“. Myšlenkové systémy nás znevolňují, neboť výsledek poznání přizpůsobují idejím, které poznávaly, čímž se poznávaná věc redukuje na míru nástroje. Psychologizování proto nesmí ustrnout v psychologii: „Poznání nás činí schopnými nechat poznání za sebou.“ Pravá psychologie tak vždy usiluje „dát duši jazyk a nalézt jazyk pro duši“.
Hillmanovi jde primárně o osvobození duše: když se vymaní ze svých omezení a stane se živou skutečností, životu se nesmírně uleví a může se svobodně rozletět. V tom je jeho práce optimistická; může však vyvolat i úzkost, protože nenabízí žádné útěšné či utišující prostředky. Navíc nás vede k nutnosti připustit „tu úplně první metaforu lidské existence: že nejsme skuteční“. Autor z toho vyvozuje nutnost opustit všechny objektivizace, neboť nemohou být jiné než falešné a zavádějící, a důsledně nás varuje před lehkověrností a nedůsledností v čase redukcionistických, hédonistických i falzifikujících učení. Naším úkolem je podle něj „nenechat svůj psychický život, aby z nás vytekl“.
Autor je literární historik a kritik.