Visel v mámině ložnici. Bílý rám kolem něj vedl opatrný život. Břeh řeky, asi zjara, shnilá loďka, u vody žena v červeném, pár stromů, smutek. Malíř neměl den. Tchyniny jazyky čekaly pod oknem, až tělo šera z parapetu sjede. Čekaly dlouho, stříhaly si nehty. A zatím kurty rudly do soumraku pod sluncem zakoplým za fotbalové hřiště. Dva stromy na pláni se podobaly vraku. A já stál u okna jak u ohniště.
U okna v matčině ložnici, které směřovalo na břevnovskou pláň, na níž hořely zbrusu nové antukové kurty, jsem kdysi prostál celé hodiny. Nuda pozdního dětství; nekonečná odpoledne propletená s větvemi borovic, co ve zdejších častých bouřích a vichrech drnkaly o zábradlí našeho balkonu. Tenisové kurty byly tak blízko, že jsem mezi větvemi a šedomodrými jehlicemi viděl míček a zřetelně slyšel povely a hlášení stavu, ale hru jsem většinou nevnímal.
Pláň s rozvalenou usedlostí Ladronka, pozorovaná z okna bytu v Tomanově ulici 32.
Dnes je plná tras pro barevné bruslaře, cyklisty …
