Politolog Pavel Barša se v knize Román a dějiny pokouší ukázat východisko z dichotomie velkých a malých dějin, jak je nachází v díle Milana Kundery a Györgye Lukácse. Politicko-teoretický esej, který je velmi podnětným dialogem s koncepcemi románového žánru, patří k tomu nejlepšímu ze současného českého společenskovědního myšlení.
Svazek Román a dějiny zaujme už svou obálkou, jejímž autorem je grafik Martin T. Pecina. Svislé bílé linie na černém pozadí a název titulu v sytě modrém pravoúhlém poli jsou téměř doslovnou citací obálek edice Dílna, v níž nakladatelství Československý spisovatel během šedesátých let předložilo domácímu publiku několik desítek literárněteoretických děl z obou stran železné opony. V edici vyšlo mimo jiné Kunderovo rané Umění románu (1960) s podtitulem Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou a také výbor z díla Györgye Lukácse, obsahující jeho předmarxistickou Teorii románu z roku 1916. Oba texty – spolu s dalšími pracemi obou autorů – zaujímají v knižním eseji Pavla Barši ústřední postavení. Baršovým deklarovaným záměrem je nicméně vykročení za jejich horizont, a to jak v chápání románového žánru, tak v pojetí dějinnosti a politického jednání.
Dva osudy
Hlavní linie Baršovy knihy rozvíjí možná nečekanou, ale funkční symetrii mezi mladým Kunderou a …
