Chci být efektivní

Všiml jsem si, že někdy zvete přes sociální sítě fanoušky, aby si s vámi šli zaběhat, teď jste je lákal na fotbal… Kdy jste s tím začal?

To až v poslední době. Fotbal jsme se skupinou hráli i dřív, měli jsme vlastní tým. Loni v létě jsme v Charkově pravidelně hráli proti vojákům. Občas se snažíme něco zorganizovat, protože já současnou situaci fyzicky hrozně těžce snáším. Tohle je určitá možnost emočního odreagování. Radši ale nezveme moc lidí. Přece jen to děláme pro sebe, ne pro veřejnost.

Stejně se mi to líbí. Nikdy jsem neslyšel, že by tohle nějaký spisovatel dělal.

Spisovatelé jsou většinou nudní a nezajímaví lidé. S výjimkou Bukowského.

Co pro vás bylo hlavní inspirací při psaní posledního románu Internát, věnovaného válce na východě Ukrajiny? Prý obsahuje hodně reálných motivů.

To je pravda, začíná to už tím městem, jež postupně obkličují a obsazují ruská vojska. Ve skutečnosti se jmenuje Debalceve. Vojenské operace tam probíhaly v zimě 2014–2015. S přáteli jsme tehdy do okolí často jezdili. Vedly se tam opravdu tvrdé boje, ukrajinská armáda právě začala opouštět město. Vozili jsme tam pomoc, bavili se s místními, já jsem o tom trochu psal, a přitom jsem pozoroval, jak tamní lidé reagují na to, že se nacházejí mezi dvěma armádami. Jak se snaží najít si své místo v „šedé zóně“, což je obtížný a velmi nebezpečný úkol. Za takových okolností se totiž nestřídají jen lidé se zbraněmi, střídají se také ideologie a politické uspořádání. Člověk se může ze spojence vmžiku stát nepřítelem, z přívržence kolaborantem. Dochází k velkému posunu, a pokud nesledujete dění nebo důvěřujete pochybným informačním zdrojům, jste najednou jako slepí. Mě se tehdy velmi bolestně dotýkalo, jak moc jsou lidé neschopní přijmout odpovědnost. Slyšel jsem samé: „Zařiďte, aby se přestalo střílet“, „Řekněte v Kyjevě, aby přestali střílet“, „Řekněte v Moskvě, ať přestanou střílet“… Byl to projev naší naivity, za níž se skrývala spousta problémů. Nechci se teď pouštět do poučování a někoho obviňovat, ale je jasné, že takhle se ta otázka vyřešit nedala. Byl to velký problém pro všechny – jak pro vojáky, tak pro civilisty.

A kde se vzal hlavní hrdina, nerozhodný učitel Paša?

Konkrétní předlohu nemá, vznikl z různých prvků. Jeden podstatný reálný impuls jsem ale měl. Na jaře 2014, kdy už do Luhanské a Doněcké oblasti začali pronikat ozbrojení Rusové, mi začal psát dlouhé maily jeden člověk, který žil poblíž Luhansku, čili na území, jež tehdy už bylo pod kontrolou separatistů. Osobně jsme se neznali, moji adresu mu nejspíš dal někdo ze známých. Psal mi několik let. Teď umlkl a já ho raději nechávám na pokoji, abych ho nevystavoval nebezpečí. Nepsal ani tak o politice, jako o tom, co viděl. V jednu chvíli mi došlo, že to, co píše, je velice podstatné svědectví. Nedíval se totiž na věci proukrajinskou nebo proruskou optikou, ale optikou člověka, který se do posledního okamžiku snaží zaujímat neutrální pozici, což sice bylo v dané situaci z etického hlediska poněkud zarážející, ale nikoliv vyloučené. A takový člověk, který se snaží projít mezi dvěma ohni, prokličkovat mezi kapkami deště, prosmýknout se mezi dvěma proudy, mě velice zajímal. Byl to dost charakteristický hrdina, reálný typ, který je naopak dost netypický v literatuře – jak v ukrajinské, tak v ruské. Většina textů napsaných o této válce totiž, upřímně řečeno, nabízí jednoznačné hodnocení. Jednoznačná je i pozice autora – ta je hlavní, zatímco postavy jsou spíš takové loutky, které jednají podle autorovy vůle, tak jak to odpovídá jeho ideologicko­-politické orientaci. To by sice samo o sobě nemuselo vadit, ale často se to odráží na literární kvalitě díla. Já jsem chtěl udělat úkrok stranou a ukázat tak trochu nezvyklého hrdinu.

Vlastně jste si to vyzkoušel už v povídce Běžet bez přestávky, která česky vyšla v roce 2015 v Ukrajinském žurnálu…

Ano, to byl takový první pokus.

Je jasné, že jde o umělecké zobecnění, ale přece jen se zeptám: Setkal jste se někdy s tím, že by někdo během krátké doby tak zásadně změnil své postoje k okolnímu dění jako hrdina Internátu?

To ne, je to metafora. Ačkoliv musím říct, že jsem viděl, jak rychle a zásadně se měnily postoje mnoha Charkovanů, kteří zažili ruské ostřelování a ukrývali se v metru. Samozřejmě nemohu říct, že bych s někým strávil dvaasedmdesát hodin v kuse a pozoroval, jak se mění jeho názory a rétorika, nepochybuji ale o tom, že ty změny mohou probíhat poměrně rychle a dynamicky. V románu jsou samozřejmě určité prvky umělecké licence, je snad jasné, že jde o krásnou literaturu. Koneckonců, řekl bych, že hrdinovy postoje se nezmění zase tak zásadně. Něco se v něm pohnulo, něco si pro sebe definoval, ujasnil si určité nuance, ale jiný člověk se z něj během těch tří dnů nestal. Tak to v životě nechodí.

Jak jste prožíval první dny a týdny po ruském vpádu?

Z emocionálního hlediska to bylo strašně těžké. Panoval nepokoj, který ovlivňoval všechno – chování, zvyky, okruh lidi, s nimiž se člověk stýkal, způsob řeči i přijímání informací. Nepokoj měl navrch a všechno se mu muselo podřídit. První tři měsíce, zhruba do začátku léta, to byl pocit, jako když je člověk pod vodou. Jako když se zhluboka nadechne, skočí a snaží se vzduch zadržet v plicích. Vzduchu je ale méně a méně, až to nakonec nevydrží a vyplave, aby se znovu nadechl.

Slyšel jsem, že v Charkově bylo dokonce i v tom nejtěžším období po začátku invaze otevřené knihkupectví…

To ne, pokud vím, všude měli zavřeno. Charkov byl v prvních týdnech války městem bez kultury. Na jevištích zůstaly stát kulisy ne­­odehraných představení, knihkupectví byla zavřená, knihovny vybombardované. V Charkově všechno umlklo, až někdy v květnu jsme začali hrát koncerty a otvírat kluby. Vzpomínám si, že jsme se tehdy domluvili s nakladatelstvím Vivat, které jako první otevřelo své knihkupectví. Teď v Charkově kromě Vivatu funguje ještě knihkupectví Je; nejsem si jistý, jestli i nějaké další.

Takže se dá říct, že na tom máte určitou zásluhu?

To ano, ale vlastně jsme nikoho moc přesvědčovat nemuseli, byli připravení. Když se na konci jara situace trochu uklidnila a nad městem přestala létat letadla, otevřeli a my jsme je podporovali. Začali jsme pořádat koncerty, nejdřív v krytech, ve sklepích, v metru, pak jsme začali hrát i na ulici, dokonce jsme uspořádali opravdový festival. Od začátku pro nás bylo hrozně důležité, aby kulturní život ve městě pokračoval. Byl to zásadní postoj, nešlo o nějakou zábavu, šlo o to, že přítomnost kulturního života svědčí o přítomnosti ducha, jeho síly, přestože to snad zní poněkud pateticky.

Jak na tom vlastně jsou ukrajinští umělci? Pochopil jsem, že se od nich čeká, že budou obětavě pomáhat své zemi, státu a společnosti. Nabízí ale společnost něco také jim?

Nejenom že pomáhají. Oni pomáhají velice aktivně. Hodně umělců bojuje. Ale myslím, že to není úplně správné hledisko. Dnes nejsou umělci a neumělci nebo ajťáci a neajťáci. Dnes jsou občané a neobčané. Dnes bojují a pomáhají všichni. Nezáleží na tom, jestli jste umělec, hudebník nebo zpěvák. Zrovna dnes ráno se na ukrajinském internetu objevilo video se spisovatelem Valerijem Markusem, který je přímo na frontové linii a hovoří o situaci na místě. Máme ho brát jako spisovatele, nebo jako vojáka? Samozřejmě, že je vojákem, který nyní bojuje. Až zvítězíme a on se vrátí, stane se znovu spisovatelem.

Ukrajinské umělecké kruhy se za téhle situa­ce ukázaly jako komunita tvořená zodpovědnými dospělými lidmi, kteří přijímají odpovědnost za osud svého státu, své země, a nevyžadují žádné zvláštní výsady nebo ústupky. Jediné, v čem jsme od státu žádali nějaké úlevy, to jsou pravidla týkající se cest umělců do zahraničí. Nejde samozřejmě o to, že by umělci byli privilegovaní lidé, kteří potřebují mít možnost jezdit do ciziny, zatímco za ně bude bojovat někdo jiný – potřebují jezdit do ciziny, protože tam získávají finanční dary, a pomáhají tak své zemi. To je naše práce a já i mí přátelé jsme si ji vědomě vybrali. Pracujeme jako dobrovolníci, sbíráme peníze a investujeme je do našeho budoucího vítězství. Někdo by mohl říct, že to máme až moc snadné, ale já myslím, že i to je potřeba.

Obráncům Ukrajiny pomáháte už od léta 2014. Co se změnilo po ruském vpádu v únoru loňského roku?

Změnilo se měřítko. Válka je teď ­masová, totální a týká se každého. V armádě je mnohem víc lidí a každý z nich má nějaké potřeby. Není snadné je všechny uspokojit. Je to ne­přetržitý proud požadavků a nepřetržitý proud pomoci. Pomyslnou špičkou ledovce jsou automobily – jsou totiž velké a lze se jimi snadno pochlubit. Těch už jsme koupili víc než dvě stovky. Ve skutečnosti to ale jsou celé hromady vybavení, oblečení a vůbec všeho možného.

Jak vznikla brigáda Chartija, se kterou spolupracujete?

Brigáda jako taková se teprve formuje, a proto právě teď znovu potřebuje naši pomoc. Z původní dobrovolnické jednotky se stala brigáda národní gardy. Naší povinností je sehnat jim všechno, bez čeho se neobejdou. Je to moje jednotka. S jejím zakladatelem, mým dobrým kamarádem Vsevolodem Kožemjakem, jsme ten nápad dostali loni, už na začátku jara, a začali jsme ho uskutečňovat. Ze začátku to bylo pár desítek kluků, pak několik stovek, pořád jsme je ale zásobovali vším nezbytným, od obuvi po přilby a neprůstřelné vesty, od automobilů po drony. Vším kromě zbraní, zbraně my nekupujeme. Název jsem vymyslel já, spojuje slova „Charkov“ a „art“, umění. A „chartija“, to je prohlášení, charta.

Vlastně mě trochu překvapuje, že po tolika letech války musí ukrajinská armáda neustále spoléhat na pomoc dobrovolníků. O potřeby armády se zpravidla stará stát…

Stát se o armádu stará obstojně a podle mě to je vidět. Vždyť máme profesionální armádu, početnou, rostoucí a poměrně dobře ozbrojenou. Kdyby se stát o armádu nestaral, vypadala by jako ta ruská, která se rozpadá a ve výzbroji má staré železo z osmdesátých nebo devadesátých let. Ale stát, to je velice složitý organismus, a náš postsovětský stát má pořád spoustu problémů, jež mají svůj původ ve starých metodách fungování a řízení. Mimo jiné to znamená, že bývá nepružný a až moc byrokratický. Mechanismy pomoci a spolupráce jsou příliš složité a skýtají vhodné podmínky pro vznik korupčních mechanismů. Občanská společnost, jejímž projevem dobrovolnictví je, má oproti tomu jednu velkou výhodu – je mobilní. To znamená, že můžeme velice rychle, přesně a bez zbytečné byrokratizace řešit problémy, které by stát řešil mnohem déle a pomaleji. Ráno mi zavolají vojáci a požádají mě o automobil a večer ho klidně mohou dostat. Dokonce ho mohou mít na svých pozicích. Kdežto pokud jde o státní pomoc, může to trvat měsíc, dva, nebo i půl roku.

Sleduji ukrajinské sociální sítě a setkávám se na nich se spoustou žádostí o pomoc. Myslím, že pro dárce není lehké se rozhodnout, na co konkrétně přispět.

Dobrovolnictví znamená důvěru. A to je velmi subjektivní věc. Rozhodující je, komu věříte. Objektivní kritéria tu neexistují. Všichni hlásíme, komu jsme co dovezli, sdílíme fotky… Občas dojde k nějaké chybě, občas se nachomýtne nesvědomitý člověk. Stát se může ledacos, převážit by ale mělo vědomí, že pokud dnes nepodpoříme armádu, přijdeme zítra o svou státnost, svobodu i nezávislost a o našem osudu budou rozhodovat cizí lidé. Proto mi přijde lepší napnout všechny síly k tomu, aby Ukrajina obstála a zvítězila.

V nedávném rozhovoru pro online deník Ukrajinska pravda jste řekl, že v současné situaci, kdy válčí nejen Rusko s Ukrajinou, ale i Alexandr Puškin proti Tarasu Ševčenkovi, jde „nejen o politiku či ideologii, ale o intimnější věci. O dětství, o výchovu, o rodinný kruh, o to, jak to bylo u vás doma, o to, co utvářelo pozitivní představy o světě. A někdo ti najednou říká: ‚V tom, co ti vyprávěli rodiče, nebylo všechno tak docela pravda, rodiče k tobě nebyli vždycky upřímní, ani učitelé k tobě nebyli vždycky upřímní, a v tvé minulosti je hodně věcí, za které by ses měl tak trochu stydět.‘“ Znamená to snad, že Ukrajinci musí kvůli ukrajinskému národnímu projektu změnit postoj k vlastní biografii, k těm nejosobnějším věcem?

Každý by měl pochopit, co je jeho biografie, jeho identita, a co je nános, který mu vnutilo impérium. Třeba to, že jsem byl v pionýru, s mou identitou nejspíš nijak nesouvisí. Kdežto vyprávění mého dědečka o hladomoru a o povstalcích, kteří ve dvacátých letech bojovali v Luhanské oblasti, je něco, co mě utvářelo jako člověka a občana. Myslím, že člověk si musí udělat pořádek v tom, co je pro něj zásadní a co druhotné.

Já jsem se také narodil v Sovětském svazu, první občanka, kterou jsem dostal, byla ještě sovětská. Sovětská zkušenost představuje značnou část mého života. Nikdy jsem ji ale nebral jako něco, co by pro mě bylo přirozené, k čemu bych se měl stavět s nábožnou úctou. Sovětský systém byl cizí a nepřátelský – a neřekl bych, že tímhle konstatováním nějak přepisuji svou osobní historii, svou biografii.

Po pravdě jsem myslel třeba i na to, že někdo může mít hluboce osobní vztah k ruským dětským knížkám, pohádkám…

Ale tady přece nejde o to, že bychom měli pálit Puškinovy knihy. Nejde tu ani o literaturu jako takovou. Měl jsem na mysli něco docela jiného. Kultura zaujímá klíčové místo v jakémkoli ideologicko­-politickém systému a my to nemůžeme ignorovat. V ruském ideologickém konceptu „ruského světa“ je kultura důležitým nástrojem vlivu, jakýmsi signálem jeho přítomnosti. Stačí se podívat na všechny ty Puškinovy památníky, které stojí po celém impériu, po celé Ukrajině. Nevypovídají o skutečné lásce Ukrajinců k Puškinovi, nevznikaly proto, že by Puškina někdo považoval za geniál­ního básníka. Šlo o to, že Puškin je hlavním básníkem ruské kultury, takže musí být všude. Stejně jako Lenin. Pokud ve městě stojí Puškin, znamená to, že město je součástí impéria.

Dobrá, ale šlo mi spíš o to, jestli člověk musí měnit své osobní preference a sympatie, aby se mohl stát součástí ukrajinského národního společenství.

Já mám také doma ruské knížky, nevyhodil jsem je, pořád tam leží. Na druhou stranu ale musím říct, že je teď nečtu. Ne proto, že je Putin čurák a Rusové okupanti, ačkoliv o tom není sporu, ale protože teď prostě nemůžu číst ruskou literaturu. Hned se mi to spojí s tím, co jsem viděl ve zprávách. Je to prostě emocionálně nemožné. Ale knížky ať si tam leží dál, třeba se to jednou změní. Nebo nezmění, to, upřímně řečeno, nevím. V každém případě hádat se teď o ruskou literaturu mi připadá trochu nevhodné, máme podstatně závažnější problémy.

Blíží se podle vás Ukrajina tomu, aby se stala kulturně a jazykově homogenní zemí?

Tahle meta není blízko, ale míříme tím směrem, o tom není pochyb. Ukrajinizace je už nezvratná. Procesy, které na Ukrajině probíhají, přitom aktivizuje a utváří ruská strana. Nebýt nynější války, politické a společenské procesy na Ukrajině by vypadaly jinak. Politický, informační i jazykový prostor by byl úplně jiný. Jenže Rusové tvrdohlavě a důsledně dělají z Ukrajiny Ukrajinu.

V posledních letech se dost změnil váš postoj k sociálním sítím. Dřív jste se tam skoro nevyskytoval, kdežto teď máte účet snad na každé. Nezabírá to moc času?

Nepopírám, že tam opravdu trávím až moc času. Jenže informační pole na Ukrajině se naprosto změnilo a sociální sítě plní mimořádně důležitou komunikační funkci. Nebylo by rozumné touto jejich funkcí pohrdat nebo sítě ignorovat. Je válka a já chci být efektivní, proto to dělám. Občas tam je legrace, občas je to tak trochu na hlavu, ale takové prostě jsou sociální sítě.

Není to moc vyčerpávající, být hlasem Ukrajiny v zahraničí?

Ale tím já opravdu nejsem. Autorita utvářející veřejné mínění, hlas Ukrajiny v zahraničí – to jsou podle mě klišovitá označení, která člověku občas někdo přiřkne, a je na ně třeba pohlížet ironicky. Ale pokud to vezmu šířeji, jako otázku po přítomnosti ukrajinské kultury v zahraničí, tak je opravdu důležité, aby se ukrajinské hlasy – zdůrazňuji: hlasy – ozývaly, aby ukrajinská kultura opravdu byla mluvčím, svědkem a zpravodajem, který zachytí všechno to, co se dnes děje. Kultura má jakožto komunikační prostředek, prostředek vysvětlování a chápání, k dispozici dokonalé, citlivé a efektivní mechanismy.