Spor o relevanci či princip ženského psaní patří už ke konstantám české literární kritiky. Přes četnost tohoto pojmu v publicistických i akademických textech nicméně zůstává nejasné, zda jej definovat na základě témat, motivů a způsobu psaní, nebo máme upřednostnit spíše sociokulturní kontext či způsob fungování knižního trhu.
Rozruch spojený s vydáním románu Kateřiny Tučkové Bílá Voda, literární událostí minulého roku (viz A2 č. 19/2022), pomalu odezněl. Při zpětné reflexi toho, co o knize bylo napsáno, se však ukazuje, že ať už je jakkoliv ambiciózní, čtivá, kvalitní či povrchní, její recepci plíživě provází představa „ženského psaní“. Ačkoli se ono nenáviděné slovní spojení v ohlasech přímo neobjevovalo, z rázu literárních kritik je tato perspektiva jasně patrná. Románu bylo vytýkáno, že není dostatečně vtipný, jeho vznik byl přirovnáván k autorčinu druhému porodu a již tradičně byl odmítán coby literární mainstream. Podobné reakce na české literární scéně nejsou ničím výjimečným – objeví se pokaždé, když vznikne nějaké čtenářsky úspěšné dílo, za nímž stojí žena. Existuje ale něco jako „ženské psaní“, nebo je to jen fantomová bolest sužující literární kritiku?
Generické maskulinum
„Ženské psaní“ se z mnoha důvodů jeví jako problém. Není jasné, …
