Dokážeme smysluplně nahlédnout a odvyprávět vlastní život? Finský spisovatel Kari Hotakainen ve své novele Příběh naznačuje zápornou odpověď. Próza, v jejímž jádru stojí sociální experiment s přidělováním bytů, vyznívá jako nihilistický obraz moderní západní společnosti.
Novela Příběh (Tarina, 2020) je už sedmou knihou Kariho Hotakainena přeloženou do češtiny. Finský spisovatel si v ní pohrává s žánrem dystopie: zápletka s abstraktními lokalitami (Město, Venkov, Rekreační zóna) i postavami (Venkované, Činitelé, Mudrlanti apod.) se točí kolem rozhodnutí vlády jedné země zrušit periferní prostory, proměnit je v zážitkovou zónu pro bohaté, v níž jsou uměle navozovány dříve přirozené činnosti – rybaření, bloudění či krmení zvířat –, a přesídlit všechny zde dosud žijící lidi do metropole. Stěhování pochopitelně vede ke zvýšené poptávce po bydlení a skupina nepraktických badatelů dostane za úkol navrhnout mechanismus, podle něhož se budou byty lidem přidělovat. Mají je dostat ti, kteří vedou hodnotný život. Vznikne tak bizarní formulář, v němž mají lidé zachytit svůj „životní příběh v kostce“ a popsat, „čím je zajímavý“. Pilotní projekt je aplikován na jeden dům, jehož obyvatelé odpovídají na dotazníkové otázky a …
